Eva Kadlčáková: Nomen omen III.

Můj tatínek třeba usiloval o to, abych se jmenovala Jitka. A já jsem celý život vděčná Jitce ze sousedství, že tomu svou existencí zabránila. Mami prohlásila, že by to vypadalo, jako když se naši opičí, a že ze mě tedy Jitka naštěstí nebude. Naštěstí proto, že si vůbec nedovedu představit, že bych takové jméno nosila. Nic proti Jitkám. Ty, které znám, jsou shodně schopné, pohledné a vcelku príma. Ale já s nimi nemám nic společného. Já slízla Evu, protože tak se prý jmenovala nejchytřejší dívka z máminy rodné vsi. A pak že si do nás rodiče nic nepromítají...

Já ale své jméno celé dětství nesnášela. Ne, že by ke mně nesedělo. Možná jsem ho nenáviděla právě proto. Eva totiž, ačkoli ze statistik vychází jako dlouhodobě nejužívanější dívčí jméno v Čechách (což je s podivem, protože rozhodně nejsme a nikdy jsme nebyly v módě, ale zřejmě díky tomu ani nepodléháme zkáze), tak tedy Eva bývá zpravidla v kolektivu jediná a vždy se z něho nejenom tímto způsobem vymyká. Ať jsou důvody jakékoliv – mé kamarádky Evy vyčnívají charakteristikami vpravdě různými: jedna je výjimečně krásná, druhá sexy a uhrančivá, třetí mimořádně nonkonformní, čtvrtá rozená vůdkyně a všechny jsou chytré až mazané, paličaté, nebojácné a opravdu neobyčejné – tak lišit se od ostatních většinou nebývá příjemné. Znamená to velmi často izolaci a jakýsi nepopsatelný, nikdy nekončící smutek.

Maminko, proč jsi zase tak smutná? Ptává se mě můj malý synek každou chvíli. Já nejsem smutná, odpovídám mu, to asi jen tak vypadám. Ale pravdou je, že se celý život cítím sama. Jsem zvyklá spoléhat se jen na sebe, opírat se o svůj rozum, vše sama vyřešit a mít svou pravdu i svůj styl. Toužím po společnosti druhých, ale nedokážu se jim přizpůsobit. Právě to mě nejvíc trápilo jako dítě. Že mě ostatní berou coby bílou vránu a že mi, holčičce, která touží po kamarádství, říkají tvrdě a stroze Evo, jako bych byla předčasně velká, jako by se to jméno ani nenechalo zjemnit...

Smířila jsem se s ním až mnohem později. V době, kdy mi samostatnost a odpovědnost přestaly být na překážku. V dospělosti. Eva se totiž pro dospělou ženu hodí naopak velmi dobře. Nejenom, že je stručná a jasná, ale je i elegantní. Najednou zdrobněliny nepotřebujete. A přesně v tu chvíli přicházejí: „Eváčku, miláčku...“ Konečně můžete k někomu napřít svou lásku a něhu.

Pozoruji tentýž života běh i u svých něžných kamarádek Ev. Žádná z nich není ve skutečnosti tvrdá, žádná z nich není typ, který vydrží všecko, každá má v sobě vysokou míru empatie a tolerance, protože individualistky prostě musejí mít pochopení pro nedostatky druhých. A tak dokáží být skvělé kamarádky. Jen se musíte smířit s tím, že vám řeknou i věci, které nechcete slyšet, že budou chtít, abyste se sešli tam, kde rozhodly ony, že budou mít tendenci zařizovat vám život a že jim v jejich osobitosti nebudou občas docházet úplně obyčejné věci. Třeba, že vám leze na nervy, když na ně musíte pořád někde čekat. Ale věřte, i přes svou nedochvilnost a svéhlavost touží Evy, abyste jim dovolili vzájemné přátelství a abyste je měli rádi takové, jako jsou. Nevěříte? Tak to jste jako můj přítel Tomáš!