Eva Kadlčáková: Nomen Omen II.

Terezy prostě musejí být tmavovlasé a tmavooké. Jistě, vyskytují se i blonďaté bledulky, to však kvůli inflaci tohoto překrásného jména, jež se v posledních dvou desetiletích rozšířilo víc, než co se do černobrvé populace vešlo.

Terezka je roztomilá okatá holčička s prstýnky kaštanových vlásků okolo baculaté tváře, je rozverná, přítulná a zvídavá. Chytrá jako opička (vždyť: Terezu bych za žádnou holku nevyměnil). Dospělé Terezy jsou pak uhrančivě krásné, svůdné a sexy. Na život se dívají z nadhledu svého výsostného postavení. Jsou vtipné, originální a silné. Do pozdního věku si uchovají křehkou krásu a až do smrti se nezbaví břemene, které na ně naloží jejich o poznání slabší muži...

Barunky jako by k Terezkám patřily. Jsou jim plavými sparing partnery. Představuji si je jako jemnější bytosti, ne tak výrazné krasavice, ale jisto jistě hezké dívky a ženy s širokou tváří, silnou osobností a přemýšlivou povahou. Zatímco Terezy jsou v jednání občas ukvapené a věčně věků létají někde v oblacích, Barbory jsou uvážlivější a tíhou svého jména (i většího zadku) se drží při zemi. Vedle toho, že jsou realistky, jsou ovšem Báry nadány i tvůrčím potenciálem. A jelikož jsou rozumné a nad věcí, svou fantazií se nenechávají jen tak bezbřeze unášet. Ony dobře vědí, co dělají: svá pozitiva poctivě zpracovávají a hnětou, jako těsto na dobré staročeské koláče. Je radost s nimi být.

Podobný jin-jang pár spolu tvoří Anežky a Elišky. Zatímco první by měly být křehké, světlé až průsvitné, druhé jsou tmavé, zemité a výrazné. Poněvadž Eliška je smíšek, od přírody živel. Všude je jí plno, nezkazí žádnou srandu a nikdy neodmítne pozvání do společnosti. Ráda tančí, pokud možno na stole. Anežka je její protiklad. Klidná a citlivá, vždy připravená druhým pomoci. Nakolik se Ela prosazuje sama, natolik se Any přizpůsobí a podřídí. Takové je alespoň moje pozorování, moje zkušenost a moje přesvědčení.

Jenže: ne vždycky tomu tak musí být. Výjimky potvrzují pravidlo, a znám dokonce dvojčata, kterým byla křestní jména Anežka a Eliška přidělena přesně obráceně. Nikomu to nevadí, jenom mně. Je to absurdní, jsem si vědoma reality. A ačkoli nomen omen platí, lidi bychom přece neměli posuzovat podle toho, jak se jmenují, ale jací jsou... Tak se aspoň snažím přesvědčit k pokoře sama sebe. Ale mám to se sebou těžké. Pere se ve mně empatie k druhým s přehnanou vírou ve vlastní rozum. Holt celá Eva. Téma pro příští fejeton...