Eva Kadlčáková: Nemám co na sebe!

To znám. Často otravuji svého muže podobnými větami. A on pokaždé opáčí: Prosim tě, dyť máš skříň plnou hadrů! No jo, skříň je sice plná, ale jak správně řekl: hadrů! Starejch! Nemožnejch! Zvony už se skoro nenosí! Kalhoty do pasu jsou mi malý. Na růžový tričko něco pustilo, zavinovací halenka se srazila, sukně s kanýrama je na léto a sako s nakládanými kapsami vyšlo z módy. Která žena to slyší/čte, ta mi rozumí. Ví, že letos potřebuju něco bílého, fialového, tělového, světle žlutého, petrolejového, kytičkovaného a puntíkatého. A i tak už budu trochu out. Zatím je v mém šatníku khaki zelená, bledě modrá, béžová a šedá! Jo a taky černá – ta tam visí už od počátku devadesátejch let. No nejsem já odepsaná veličina? Out nadruhou? Poprvé kvůli oblečení a podruhé proto, že už ani to out se neříká?!

Domnívám se, že nepopiratelným důkazem oprávněnosti, s jakou se domáhám nového šatstva, jsou noční děsy, které mi s železnou pravidelností (zhruba tak sezónu od sezóny) mé podvědomí předhazuje. Zdává se mi, že jsem, jako ta kolegyně, taky úplně nahá, ale ne doma před zrcadlem, nýbrž na nějaké společenské akci! Sedím tam třeba v kóji u stolu, bavím se s lidmi, pak mě někdo vyzve k tanci, já se zvednu... a... ukáže se... všecko! Občas mi to nevadí, hrdě se vyprsím a jdu si zatancovat. Většinou se ale s hrůzou probudím a spatřím: pyžamo. Ach, ta úleva!

Asi to bude mít nějaký hlubší význam, todleto trojčení. Freud by si s ním jistě věděl rady. A nějaký provinční psychoanalytik koneckonců taky. Skouknul by mě od hlavy k patě, položil na lehátko, sednul by si mi za záda a zívaje by mi vysvětlil, že se plně neztotožňuju se svou identitou, že se neslučuju se svou vnitřní představou o sobě samé a že navíc nepřijímám svoje tělo. Blbost! Pravda je zcela prozaičtější – pravda je to, co zaznělo už na počátku: nemám co na sebe!!

Den co den řeším otázku, jestli už není čas doplnit šatník. Den co den řešení odkládám. Za a) copak mám na rozhazování? Jakmile mi na účtu zbydou nějaké peníze, složenky si je najdou. Za b) znamenalo by to podstoupit martýrium nakupování. Vlezete do krámu, vpijí se do vás oči prodavaček a povýšeným pohledem říkají: na tohle nemáš, drahoušku. Ani postavu, ani prachy. Překonáte-li asertivně toto uvítání a zavřete se s čímsi do kabinky, zjistíte, že: závěs je příliš krátký; v ostrém světle zářivky vidíte víc, než kolik jste schopna snést; a že to zrcadlo rozšiřuje nebo co!!! Utečete z obchodu. Zkusíte obuv, tam se obnažují jenom chodidla. Jenže ouha: kozačky nezapnete, úzké lodičky vás tlačí a v těch s kulatou špičkou vypadáte jako kopyto. Pro prádlo snad dnes raději nepůjdete...

Půjdete domů. Uvaříte si kafe, z pytlíku vybalíte koblihy. Zasednete ke kuchyňskému stolu a vaše těžká ramena klesnou. Záda se ohnou a břicho se vyvalí podle Erbenova verše: vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v širá kola. Ó bóže! Ten Freud měl pravdu! Nejsem připravená přijmout realitu o svém těle. Jó hrdě vyprsená, zlatý voči!

Zakousnu se do koblihy. Doušek kávy ji příjemně rozpouští v puse a sladká chuť spolu s jemným těstíčkem klouže pozvolna do mých prostorných útrob. Cukr začíná účinkovat. Zaplavuje mysl endorfiny a odplavuje všechno to rozčarování a žal. No jo, holt. Léta běží nejenom na Vltavě. Je na čase si to přiznat. A najít si nějakou příjemnou zásilkovou službu s nadměrnými velikostmi...