Eva Kadlčáková: Ksakru!

Už tři roky se mi to nepovedlo. Prostě se na mě nedělají! Nikdo nešije kozačky pro normální český ženský! Pro hubený kozy, jó, to jo. Ale pro ten zbytek?! Pro něj mají v obchodech akorát ponížení: „Na vás bychom tu měli, mladá paní, maximálně tento jediný pár,“ řeknou a ukážou na babský model, „to víte, vzhledem k vašemu problému...

K jakému problému?! Co já mám, lidičky, vlastně za problém? Že jsem se narodila s lýtky, která by opěvoval Mánes? A že bych se líbila Rubensovi? Že mám to, co každá druhá Slovanka, totiž poctivě založenou podstavu? Dobře se mi stojí, pravda. Dobře se mi i chodí. Dobře se mi dřepí, skáče a tančí. Jen ty kozačky nedopnu ANI JEDNY!

Moje maminka, její sestra a jejich maminka řešily od dětství ten samý „problém“. Jenže: za babičky se vysoké boty vůbec nenosily a k stáru jí stačily důchodky. Za maminky se ještě brala slovanská postava v úvahu a teď, když Slovanky přešly do ilegality, mojí drahé a zestárnuvší matce se lýtka vyšlachovala jako italské mladici. Na mé trable se dívá shůry svých krásných kožených nohou na podpatcích. A teta? Ta drží celý život tak přísnou dietu, že už dávno přestala rozumět pojmu jídlo. A přesto, když si nazouvá kozačky, jednou rukou táhne nahoru zip a druhou posouvá vzhůru lýtkový sval. Je to normální?

JE to normální! Bohužel. U nás je to vlastně standard. Žen s „problémem“ jsou mraky. A širokých kozaček minimum. Proto si už postižené dámy vypracovaly důkladný systém: „Chceš-li kozačku dopnout,“ radila mi tuhle kamarádka, „musíš zvednout nohu kolmo vzhůru, aby se lýtko svezlo přitažlivostí zemskou na opačnou stranu.“ „Zásadně si kupuj kozačky šněrovací,“ radí mi jiná. A poučení od třetí zní: „Pořiď si kozačky strečový, namoč je, navleč a pak v nich dělej dřepy!“ No výborně, holky, ale copak by to nešlo bez těch brykulí?

Zatím ne. Dokud budou módní trendy udávat sedmnáctileté anorektičky. A dokud od nich budou ševci slepě opisovat. Ale jednou prozřou. Rozhlédnou se kolem sebe a spatří, kolik tu chodí neobutejch krásnejch českejch ženskejch. A všem jim ušijou slovanské botky pěkně na míru.

Já už je ale potřebovat nebudu. Budu stará a budu si klidně vykračovat v italskejch. Klap, klap, ťuk. Klap, klap, ťuk. Bota, bota, hůl… Ksakru!