Eva Kadlčáková: Když to přijde

A ten kluk ušatá mě vyslyšel a já se mohla postavit, s chutí Jihostroji zatleskat a odšourat se za úlevou zvanou prášek. Jelikož: už to začalo…

…Ze schodů chodím div ne po jednom a přidržuju se zábradlí. Občas se přitom blbě chytnu a bolest mi jak blesk projede i rukou. Po chodníku si sice ještě vykračuju jako mladice, ale při každém nášlapu se ozve vybočený palec. Stáří je tady. Je nutné o tom tak intenzivně vědět?

Znáte moji teorii, že na závěr by si člověk zasloužil spíš odměnu než trest. Ale na světě je to holt tak zařízeno. Že nás naše fysis už tak trápí, že si žádáme vysvobození. A že ti, co nás přežijí, po zádušní mši konstatují: „Aspoň už babičku nic nebolí.“ Náš odchod tudíž tolik netíží ani je. Má to svou laskavou logiku a opodstatnění. Ale musí ta příprava k žehu přicházet tak brzo?!

Není to dlouho, co jsem se tady rozplývala, že mi dělá radost pozorovat svoji krabatící se kůži. A vyvozovala jsem to z toho, že mami ji na rukou a na krku taky mívala, když mě ještě chovala na klíně. Narodila jsem se totiž starším rodičům a jejich přibývající šediny a vrásky mi připadaly velmi přirozené, krásné a spojené s jistotou hřejivé a láskyplné náruče.

Později, to už mi bylo kolem dvanácti, došlo na takové ty z dětského pohledu „nemožné“ řeči o tom, že už to není, co bývalo. Když mi bylo dvacet, začali si se známými povídat víc o omezeních než o možnostech. Tenkrát mi to přišlo předčasné. Dnes si říkám, ti naši měli štěstí...

…Ještě v pětašedesáti mami udělala hvězdu, v pětasedmdesáti skákala šipku, v osmdesáti přehazovala nohu přes opěradlo jak baletka. Je tedy pravda, že se jí přitom zbortila kyčel a u doktora pak lhala, že špatně seskočila ze židle, když myla okna. „Přece mu nebudu vykládat, že jsem cvičila,“ vysvětlovala doma. Kde taťka šplhal po žebříku do tří metrů s kýblem malty v jedné a vodováhou ve druhé ruce. Ještě nedávno si s námi na chalupě střihli závody v malém překážkovém běhu zahradou. Teď už je nemoci a nemohoucnosti dostihly. Ale je jim skoro devadesát!

Budu já si moct ještě hrát s vnoučaty? Ptám se sama sebe na zápraží, když upíjím kávu a dívám se do míst, kudy překážková dráha vedla. Když se ti prckové ještě ani nenarodili, když moje mladší dítě je vpodstatě samo prcek a já už tu úpím při každém kroku? Proč naše generace stárne rychleji než generace našich rodičů?

Měli jsme všecko. Dobrou výživu, kvalitní zdravotní péči, multivitaminové nápoje a energy drinky, sport ve funkčním prádle, stovky televizních kanálů, veselou antikoncepci, absolutní svobodu. Ale taky mnohem víc stresu, hypoték a nejrůznějších krachů. Možná právě to se podepsalo na našem zdraví. Možná právě to v součtu zhuntovalo naše těla.

Nikdy jsem nesouhlasila s alibistickým tvrzením, že tělo má jít do hrobu zhuntované. Teď mi dochází, že navzdory zdravému životnímu stylu to tak stejně skončí. Tak na zdraví! Já jdu zapít ibalgin…