Eva Kadlčáková: Kdopak to mluví 3

Život v rodině už není samozřejmostí

Kdo nebo co to mluví z našich dětí? A kdopak to mluví za ně? Probereme si dnes právě tyto situace.

Zatímco ve filmu deklamují dabéři za nemluvňata vtipné hlášky, které prckům do hlav vložili scénáristé a které se týkají čistě kojeneckého vnímání světa, prohlášení, která v reálném životě za děti tlumočí dospělí, se zakládají pouze a jenom na tom, co si myslí velcí a co chtějí poněkud problematicky sdělit svému okolí.

Prvním případem jsou zmagořené matky. „My jsme se tak pěkně vykakali!“ zaraduje se třeba novopečená maminka nad úspěchem svého robátka. A zatímco ostatním se chce zvracet, ona buclatý zadeček pečlivě otírá, brebentí a na závěr tu lesklou prdelku pěkně hlasitě polaská. Tedy nic proti tomu, žena je úplně pohlcená mateřstvím a nemůže za to, to pudy a hormony. Ale přece jen, holky: říkejte to v druhé osobě jednotného čísla, aspoň!

Dalším případem jsou nadšení příbuzní. Ti by tedy mohli mít rozumu víc, když sami nerodili, no ale i je zalije často nekritická vlna lásky a začnou podobně blbě žvatlat: „To jsme ale veliký, a jaký my jsme silácí, jaký jsme klásný kucí, klásný holčinky!“

No, takže: táhne vám na šedesát, babi a dědo, podívejte na sebe do zrcadla, dejte si pusu a na zdraví uzlíčku pořádnýho panáka. Ale to až večer. Teď se vydejte s kočárem na procházku, ať si mladá matka odpočine. A ať má krapet času i sil na svého muže, protože toho teď nikdo pozorností nezahrnuje, ačkoli i on má na potomkovi své záluhy. A možná se po něm bude chtít, aby se zasloužil víckrát. Tak ať neztratí motivaci, uprostřed všeho šišlání.

Ačkoli fantas někdy popadne i mladé tatínky. Přiběhnou třeba za svou ženou do kuchyně se řvoucím dítětem na ruce a naléhavou otázkou: „Kde mam dudynku?!“ „Ty?!“ ona na to... Ženy milují otce svých dětí, většinou. Když ti ale zamění otcovství za mateřství, ztrácejí pro ně sexappeal. Pozor na to!

Pak tu máme kategorii tchýně. Omlouvám se všem, které jsou ve svých prohlášeních za děti bez postranních úmyslů, mnohé ale využívají vnoučata k tomu, aby sdělily snachám něco, co by jim do očí neřekly. Takže od nich například nápadně hlasitě zaznívá: „Ta maminka ti ani najíst nedá, viď, vona tam furt něco vaří...“

Vona vaří i pro vás, krucifix!, chce se mladé zavolat zpátky. Přitom to má jednoduché řešení: jděte, milé babičky, za kojící matkou do kuchyně, vezměte jí z rukou nádobí, vložte jí tam mimino a hezky se na ni usmějte. Nic jí nepodsouvejte. Věřte, že i jí se při každém zaplakání svírá srdce, tak jako se kdysi svíralo vám.

Skrze potravu se dostáváme k poslední skupině mluvčích. To jsou známí. Méně citově zainteresovaní jedinci, kteří se zastaví u kočárku a nad dudlající zavinovačkou pronesou: „Když vono z toho nic neteče, viď...“ Nevím, kde berou dojem, že jsou vtipní a originální. Ráda bych jim vzkázala: říká to snad každej a žádná matka to nemá ráda. Čili, když už se neudržíte, prosím, aspoň pak nezvedejte pohled na matčina zbytnělá ňadra...

...Tak to jsem vám chtěla říct, moji milí. Za naše děti. Totiž…