Eva Kadlčáková: Jedu s muži!

Muži, to oni zabírají v mé každodenní realitě většinu místa. První mezi nimi táta, se kterým jsem odmalička na jedné vlně. Však byl také excelentní řidič. A když jsem nedávno na oplátku vezla já jeho, chvíli mě pozoroval a pak řekl: „Řídíš ráda, viď?“ A to byla ta nejlepší pochvala a další důkaz koexistence, která nepotřebuje dalších slov.

Druhou podstatnou skupinu mužů mi tvoří synové. Kdysi mi jiný milý muž řekl, že budu rodit samé kluky, že to prý má vypozorované na ženské chůzi. Zvláštní teorie, že? Ale když se mi tedy začali líhnout ti chlapečkové, uvěřila jsem tomu. A byla definitivně vtažena do jejich světa. Kde kromě autíček řinčí zbraně, i kdyby to měl být jenom klacek v lese. Mimochodem, klacky, ty se u nás za dveřmi už drahně let nekontrolovaně kupí a žádný z nich se nesmí vyhodit! Zatím mě potřebují, skautíci. Jednoho dne ale vylétnou a nechají mě samotnou tak, jak to muži ženám dělají.

Třetí významnou skupinou jsou partneři. Přicházejí a odcházejí - jak říkám, to muži umějí. Zjevit se v plné zbroji, okouzlit, ovládnout a honem honem vyklidit pole, než je ta ženská zkrotí a připoutá. Nicméně: mám je k smrti ráda. Za žádnou holku bych je nevyměnila. Jsou sví, jsou báječní a jsou nepostradatelní. Nevím, proč tedy skoro všichni nakonec jeden s druhým strádáme. Naše jazyky se rády dotýkají, mluví ale asi každý jinou řečí.

Čtvrtá klučičí parta, to jsou spolužáci, spolupracovníci a sousedé. Ti se vyznačují sympatickou vlastností chtít mě: rozesmát, opít a chránit. Vtipně a otevřeně se mnou jednat a s láskou a něhou mě poslat třeba i do háje, když si o to koleduju. Tuhle otevřenost miluju. Je osvobozující.

No a pátá mužská kolona, to je právě kolona řidičů. Pro mě není zrádná, pro mě je jedna z nejoblíbenějších. Jakmile si sednu za volant, jezdím právě s ní. Ještě ve městě se obvykle chytím nějakého chlapa v rychlejším pruhu, a když se tam náhodou nikdo nežene, ženu se tam já, a ne že ne. Tak co, kluci, říkám jim nahlas, vy dneska nic, vy devadesát? To já do toho jdu! A jako by mě slyšeli, pokaždé se najde někdo, kdo se za tou potřeštěnou holkou pustí.

Štrádujeme si to krajinou, hoši a já, muzika nám hraje stejně od podlahy, jako se u podlahy nachází náš plynový pedál, a my se opájíme pocitem svobody, jaký šoférování o samotě dává. Baví mě to velmi! Řídím s takovou chutí, tak z plna hrdla pěju a tak si to s těmi chlapy kolem užívám…

Doufám, že se nelze vybodovat sebeudáním se v rozhlase, a tak na sebe povím, že jsem jela tuhle v tandemu s jedním - jasně, že to byl muž, ženy takhle prostě neřídí J - no a pěkně se mi za ním jelo. Měl větší auto, daleko viděl, jel dobře a soustředěně. Když se pustil do předjíždění, věděla jsem, že bude bezpečné i pro mne. Táhli jsme to spolu asi padesát kilometrů. Problém byl jen v jedné věci. Jel sto deset. A já mám ráda sto dvacítku. A tak mi nezbylo, než ho na jedné dlouhé rovince přece jenom trhnout. Podíval se na mě, když jsem ho míjela. Usmál se a pokynul. To jsme se hezky projeli, co? Znamenalo to gesto. Ale když ty jsi, holka, tak netrpělivá, pak tedy adios! Usmála jsem se na něj taky a pokrčila omluvně rameny. Sbohem, lásko, já jedu dál…

Ne vždy se loučí jenom muži se ženami. Někdy i holky utečou klukům. A občas jim dokonce i ujedou…