Eva Kadlčáková: Fotka na občanku

Snímek na průkazku, kterou se máte bez uzardění legitimovat příštích deset let, by měl být vskutku reprezentativní. A takový lze pořídit například v profesionálním fotoateliéru. Tam vás měkce nasvítí, tvrdě pootočí a hlavu sice vykroutí až nad rameno, ale výsledek bude překvapivě lichotivý.

Ukáže z vás to nejlepší. Do oka hodí jiskru, do obličeje dramatickou hru světla a stínu. Pramen vlasů se vám půvabně sveze do tváře, filtr vyhladí vrásky. Působíte jako osobnost s bohatým duševním životem. Za takovou fotku se nebudete stydět ani po letech před vnoučaty. Co na to však řekne paní na přepážce? „To je úplně špatně. Co ty vlasy v obličeji? Jakýpak poloprofil? Tady si sedněte, já si vás vyfotím sama.“

Tušila jsem takový průběh a vypravila se na oddělení občanských průkazů rovnou. Nu což, řekla jsem si na základě své pozitivní zkušenosti se zrcadly, jsi hezká holka, necháš se vyblejsknout, co by ne?

Jenže: na úřadě se nevydáváte do rukou studovaného profesionála s výtvarným cítěním, znalostmi a zkušenostmi, ale odbornice na úplně jiné věci, totiž na administrativu, pravidla a normy. Nekroutíte se, nenahýbáte nebo nevytahujete tak, jak by to prospělo vaší druhé bradě. A nesedáte si ani mezi samet a hřejivá světla rozostřená velikými deštníky, nýbrž do nehostinné bílé místnosti pod neúprosnou zářivku. Takže…

Takže váš ksicht je pak na fotografii stejně bledý, jako studené světlo, které na vás zářivka prskla. Navíc vám vyrýsovala všechny vrásky, i ty, které nemáte. Prohloubila vám kruhy pod očima a osvítila celou plochu vašeho obličeje úplně stejně. Beze stínů vypadá jako beztvará, nanicovatá placka. Vyletí ptáček a vy jste vyzváni, abyste si na displeji potupně prohlédli svou amputovanou hlavu a řekli, ano, tahle je pěkná. Což říci nemůžete. Není to pravda.

Do tváře se vám naopak nahrne ruměnec studu za to, jak vypadáte a že s takovou vizáží vůbec žijete. Kdybyste tu hrůzu předem tušili, snad byste o legitimaci váženého občana ani nežádali! Rádi byste utekli. Místo toho nastavíte ciferník dalšímu střetu s krutou realitou.

Druhá verze je ještě horší než první. Ruměnec, který předtím pokryl váš obličej, do výletu ptáka nezmizel a způsobil, že se z červeného kruhu na svět dívají dvě vytřeštěná buldočí očka. Znovu. To už se cítíte trapněji než trapně. „Usmějte se,“ zavelí úřednice. Načež se vaše huba neovladatelně zkroutí.

Počtvrté už jen zarputile dřepíte a odmítáte uposlechnout příkazu kata, abyste se tvářili šťastně. Nejste vůbec šťastní. Právě jste zjistili, jak debilně vypadáte při úsměvu a přísaháte si, že už jej nikdy nepoužijete. Cvak: jeden zapšklý bubák, prosím…

Aparátčík vás už k dalšímu výběru nevyzývá. S výrazem, který nepřipouští diskusi, nahrává poslední verzi do systému. „Průkaz bude za měsíc,“ vyprovází vás ze dveří a zatímco na pořadníku už bliká číslo dalšího nebožáka, vy přemýšlíte, nač se s tou fotkou tedy tak spěchalo...

Já, zmučenou cestou domů, přidala ještě jeden druh úvah: co budu dělat s tou strašnou občankou? Už to mám: budu u sebe nosit pas!