Eva Kadlčáková: Fotbalista

Taky jsem kdysi u přijímaček na vysokou tvrdila, že se hlásím proto, jelikož nechci pracovat u pásu a ráda bych naopak chodila do práce na devátou. A vidíte – realita je taková, že fejetony mrskám jako Baťa cvičky a ranní směna mi začíná ve 04:45. Člověk míní a život mění.

Když kopete za Valencii, dlouho spíte, po obědě máte siestu a za každý jednotlivý zápas balík. K dispozici vám je osobní masér, lékař, trenér, špičkový stadion a řada potentátů. Motají se kolem vás a mažou vám med kolem huby. Trénujete tvrdě. Váš výkon musí být bezchybný a nejen to: musí hraničit s genialitou. Máte dar od boha, právě proto vás do prestižního klubu vzali. Hřejete se na výsluní popularity, posunuli jste sebe i svou rodinu do jiné váhové kategorie. No ano, vaše okolí si vás přeci váží…

Pak ale jednoho dne praskne vazivo ve vašem koleni, nedáte penaltu anebo vás jednoduše opustí fotbalová múza. Není každý den posvícení. Jenže to manažery vcelku nezajímá. Už se kolem vás netočí. Půda, na které jste tak pevně a hrdě stáli, se vám teď sype pod nohama. Může se stát, že z premianta nejvyšší soutěže se náhle stanete řadovým členem lokálního SK Horní Dolní. A všechno je jinak. Lítáte po hřišti jako blázen, doháníte okopaný míč na hrbolatém trávníku a přijímáte přihrávky od všech, kteří si právě nevědí rady. Co na tom, že jste pro tým spolehlivá záloha. Excelentního záložníka provinčního klubu zná jen několik místních fanoušků. Na uživení to nestačí a mezitím, co léta běží, utíká i šance, že se jednoho dne objeví u lavičky skaut a znovu vás vyzvedne do fotbalového nebe. Leda až… víte, jak to myslím.

A tak žijete malý život na malém městě. Staří známí z Valencie vám už nevolají. Je vám to líto, ale postupně se naučíte vidět pozitiva: aspoň nemusíte odpovídat na otázky Jak se máš, co děláš a kam jedeš na dovolenou. Je to holt tak, ale neznamená to, že je to špatně. Není to ani k pláči ani ostuda. Malý poctivý život den za dnem je obdobně těžký jako když balancujete na vrcholu. Pro člověka s ambicemi je to stejné jako denně odolávat duševní chorobě. Vydrží to, jet tak dlouho na jedničku? Musí. Je to sice pomalé, ale bezpečné. A důležité. Není hvězda, je Velký vůz. Má oj a za ním zapřaženou káru. Musí ji táhnout. Jinak to nejde.

Denně, když za tmy vstávám, slyším doktora z našeho domu sbíhat po schodech. Do tichého, spícího malého města sbíhá v půl čtvrté ráno a kamery to nesnímají. Žádné výsluní, ještě nesvítá.