Eva Kadlčáková: Chvála mnohoženství

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Arab se třemi ženami a dvěma služkami

Zhlédla jsem právě dokument o jednom muži, šesti ženách a devětadvaceti dětech. Ti všichni patřili k sobě. Ženy si byly vzájemně často sestrami, dcerami a matkami a všechny zároveň sokyněmi.

Ptali se jich, jak to snášejí. Říkaly, že velmi dobře, že si stanovily pořadník a že se snaží rodit děti ve stejnou dobu. Aby vytvářely týmy. Povídaly, že je dobré mít dětské týmy, že se jim to osvědčilo. A že každý tým je svébytný a specifický. Teď jsou u písmene E., začaly od A: Agáta, Amélie, Adam… Takové vrhy, řekla bych. Lidská chovná stanice. Muži je přes padesát, ale ženy ho stále milují a všechny si ho váží. Nedělá nic jiného, než se o ně stará. A ony se starají o děti a o něho. Až umře, bude mít mezi mormony v nebi posvěcené místo. Za rozmnožovací zásluhy. A ony? O tom už nepadlo jediné slovo.

Bylo to celé úchylné. Ale člověk si říká: vlastně proč ne, když jim to takhle vyhovuje. Možná se do žádného nebe nedostanou. Prostě normálně shnijou někde v zemi. A o to víc mají právo na vlastní volbu.

Zažila jsem jednou něco podobného. Nestřídala jsem se sice s žádnou o partnera, ale bydlela jsem pár měsíců u dobrých přátel, když jsem zrovna neměla kde hlavu složit. A můžu vám říct: já a „první žena“ jsme si to nemohly vynachválit. Ona vařila, já pekla. Ona prala, já žehlila. Ona měla děti, já s nimi dělala úkoly. Jde to pěkně od ruky, když se o domácnost starají dvě místo jedné. A což teprve šest, anebo: dvanáct, jak řekl ten klučina, jeden z potomků mormonových, když pravil, že velká rodina je dobrá a dětské týmy – však už víte…

Možná v sobě máme zbytečně mnoho žárlivosti. Sobeckosti, sebestřednosti a osamělosti. Taková je zas ta křesťanská kultura, ve které chtě nechtě máme svoje kořeny. Pácháme scény, když se naši milí jen otočí za cizí sukní. Telefonujeme si mezi sebou a donekonečna probíráme to samé. Pletou se nám do štěstí, kolegyně sekretářky a kolegové instalatéři. Šílíme při představě, že by nám mohl být právě ten náš ukraden. A přitom si vzpomeňme, co je kolem nešťastných milostných trojúhelníků, v nichž muž říká: miluju tě, ale mám rád i svoji ženu. A jim oběma se to zdá nepřekonatelné...

...Nejednou se ale spolu dvě sokyně sejdou a u kafe anebo u vína si nakonec notují, jaký je ten jejich neřád, proutník a nepořádník, ale také milenec, táta a dobrák. Nejednou se na něj domluví. Nejednou se ty dvě skamarádí. Zjišťují, že jsou si podobné. Nejenom, že mají stejné vlasy a styl, ale i názory, smysl pro humor a osudy. Není divu. Spojuje je láska k témuž člověku. Musejí mít něco společného. A tak spolu potom chodí do divadla, zatímco on honí další bledou tmavovlásku. Jezdí s dětmi na dovolenou a celé jejich rodiny se stýkají. Říkáme tomu „rozumné vztahy“. Mluvíme o lidech, kteří to vyřešili. To věčné „to“, jehož obsahem je láska. A taky zvyk a pohodlí a mamon a všecko. „To“ mezi druhem muž a druhem žena. Jak se to liší od mormona?