Eliška Novotná: Žít jako

Tak to je tedy zvláštní – proč více prahneme po tom lepším, než abychom se obávali toho horšího (jen ať, propána, nevypadám za patnáct let jako on)? A je to vůbec dobré pořád k někomu vzhlížet, někoho napodobovat, je to projev našeho pozitivního smýšlení?

Nejen mnou oblíbený ekonom napsal před pár lety, že dříve se filmy točili co nejvíce o životě a teď se snažíme žít co nejvíce jako ve filmu.

„Já bych se tak ráda zamilovala!“ povzdechla si mladinká kadeřnice s nůžkami u mé hlavy – zřejmě častá návštěvnice romantických filmů. „Ale ti kluci za nic nestojej“, dodala realisticky. Jo, rytíř na bílém koni, to se, holka, načekáš, než ti do tohohle salonu vjede, pomyslela jsem si.

Přesto je v pohádkách a na filmovém plátně potřebujeme, i když svůj život spojíme s Vašíkem, kterého známe od školky. Potřebujeme je stejně jako noční sny, které nám pročistí hlavu pro příští ráno.

Jen pak s ním musíme prožít náš vlastní život po svém, a ne jako ta či ona v tom nádherném filmovém příběhu.