Eliška Novotná: Vetché stařenky

Seniorka, důchodce (ilustrační foto)
Seniorka, důchodce (ilustrační foto)
0:00
/
0:00

O chátrání a vetchosti je Rozhlasový sloupek Elišky Novotné.

Ačkoliv se náš věk stále prodlužuje a prožíváme ve stáří tak dlouhý čas, o jakém se našim i poměrně nedávným předkům ani nesnilo, nevídám kolem sebe tolik vetchých stařenek, kolik bych očekávala.

Kdo je vetchá stařenka? Pro mne je křehká, opatrně a pomalu se pohybující, se svojí starobou smířená, a je tak slabounká, že bys ji malíčkem porazil. Vetché stařenky potřebují ve své fyzické bezbrannosti naši pomoc, převádíme je přes ulici a povzbudivě se na ně usmíváme.

Stav jejich tělesné stránky není ale nutně  provázen jejich duševním úpadkem. Vetchým stařenkám to často pálí a mají smysl pro humor. Tolik moje zkušenosti z dětství.

Slovo vetchost je většinou spojováno právě se stářím lidí. O věcech spíše říkáme, že jsou zchátralé, třeba domy, a to v důsledku dlouhodobého chátrání. Jak ale dochází ke stařecké vetchosti, co se s člověkem děje, než se stane vetchým? Pojem označující tento děj čeština nemá, nezbývá než se uchýlit zase k chátrání.

Takže lidé i věci stářím chátrají – věci se pak stávají chatrnými a lidé vetchými. Jak se to stalo, že náš tak košatý a vrstevnatý jazyk v tomto případě selhává? Nevytvořili jsme si to sloveso, protože jsme ho nepotřebovali? A nepotřebujeme ho ani teď, protože vetchých stařenek a starců je mezi zdatnými seniory viditelně málo a ty, kterým jejich vetchost neumožní na ulici vůbec vyjít, nevidíme?

Proč je náš slovník pro stav úpadku a zmaru tak nedostatečný? Jako bychom ty situace ze svého života v současné době orientované na rychlost, flexibilitu a úspěch vytěsňovali. Nechceme si připomínat, že růst a rozvoj netrvá věčně, že uvadání a ztráta sil patří k životnímu cyklu; nechceme si připustit, že vetchými stařenkami a starci můžeme být zanedlouho i my.

Spustit audio
autor: Český rozhlas České Budějovice|zdroj: Český rozhlas