Deset dní ležel na střepech, v ústech hasí oheň. Jsem na hranici zranění, ale nepřekročím ji, říká
Jako malý kluk si Petr Fiedor rád hrál se sirkami. Zanechal za sebou spoustu propálených věcí v bytě a domovník dodnes vzpomíná, jak zapálil palety mezi paneláky. Hra s ohněm mu ale vydržela do dospělosti a dokonce se stala jeho povoláním. Rodák z Tábora se dnes živí jako fakír, kaskadér a rekordman.
K netradiční profesi se dostal přes skupinu historického šermu svého otce. „Odmalička mě vozili s sebou, dostával jsem menší role, pak větší, pak už to chtělo umět šermovat, občas spadnout… Tak jsem začal s kaskadéřinou. Poté jsem do toho vnesl prvek ohně a ten zůstal dodnes,“ vzpomíná.
Nejpodstatnější podle něj je, aby si fakír nikdy nemyslel, že už ohni rozumí a že ho nic nemůže překvapit. „Musíte vždy vědět, jak se k němu chovat. Důležité je oheň znát od jeho podstaty – co potřebujete k rozdělání, co se stane, když do něj fouknete, proč kouří. To všechno dohromady dává celek. A až poznáte celek, můžete si dovolit to, co já dělám v rámci rekordů,“ zdůrazňuje.
Díky svým znalostem a zkušenostem tak například Petr Fiedor hasil v ústech kilogram pevného podpalovače, který byl rozdělený na 19 hořících kousků. Zvládl to asi za minutu a bez zranění.
Proč se do něčeho takového vůbec pouští? „Je to tancování na pomyslné hraně. Blíží se to mé původní profesi kaskadéra, kdy maximálně trénujete, připravujete se, abyste mohli udělat něco, co bude pro diváky naprosto fantastické, neuvěřitelné, záhadné. Ale je za tím jen fyzika, základní zákony,“ říká.
Spousta lidí může podle něj fakíry samozřejmě podezírat z toho, že používají nějaké ohnivzdorné materiály a jiné finty, ale nic takového neexistuje. „Když si zapálím ruku, je to opět o fyzice. Teoreticky si dokáže hořící fakulí opalovat ruku úplně každý. Musí ale vědět, jak fakuli umotat, jakou hořlavinu použít, jak přesně se chovat, jak ruku vysušit, aby na ní nebyla ani kapička potu a podobně,“ popisuje Petr Fiedor.
A zásadní je samozřejmě trénink, aby se fakír ohně nebál. „Já už vím, co přesně si mohu dovolit, abych stál na hranici zranění, ale nepřekročil ji. Nemám zapsaný jediný rekord, při němž by došlo ke zranění,“ komentuje.
Ani chůze po žhavém uhlí není podle něj teoreticky tak obtížná. „Je hned několik důvodů, proč se dá po žhavém uhlí přejít – chrání vás pára z potu, do dvou centimetrů na chodidle nejsou žádné nervy, chodidlo je chůzí zrohovatělé natolik, že funguje jako podešev, uhlí svrchu chladne a mění se v popel, který je velmi dobrým izolantem. Když dáte těchto několik věcí dohromady, umožní vám to přejít přes žhavé uhlí, které má až 690 stupňů. Když ale jednu drobnost uděláte špatně, šeredně se spálíte,“ zdůrazňuje.
Fakír také musí absolvovat kurzy požární prevence, pořád studuje aktuální normy a auto má abnormálně vybavené hasicími přístroji i záchranářskými potřebami. Říká, ale mnohem častěji než při vystoupeních toto vybavení využije, když se na cestách nachomýtne k dopravní nehodě.
Jakožto kaskadér získal Petr Fiedor například rekord v jízdě na střeše automobilu bez držení. Je také držitelem světového rekordu ve vytrvalostním ležení na skleněných střepech. „To je jeden z mých nejoblíbenějších rekordů. Byla to krásná dovolená, kdy jsem deset dní ležel na střepech a byl úplně odříznutý od světa,“ vzpomíná s úsměvem.
Kaskadérským kouskům už se ale nevěnuje. Říká, že jich má za sebou dost a teď chce zůstat pouze u ohně. A i rekordman má své limity. „Nešel bych do ničeho, co by mě mohlo trvale poškozovat,“ uzavírá.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
