Co může způsobit esemeska s posledním vyúčtováním? Přečtěte si glosu Aloise Sassmana

Alois Sassman: Poslední vyúčtování

Někdy zažije člověk příhodu, která se zařadí do kategorie „To nevymyslíš". Mně se taková udála naposledy, když mi telefonovala maminka. Byla celá zděšená a s hořkostí v hlase mi sdělovala, že jí někdo celý den posílá na mobil esemesku se zprávou, že ten den zemře. „Představ si, pořád mi někdo píše, že dnes umřu, že dnes půjdu na Poslední soud".

Kdopak to asi takhle nemístně žertuje se starou dámou, pomyslel jsem si. Pak ale vzala mobil do rukou moje sestra a říká mi: „Ale to je přece esemeska od mobilního operátora! ´Vaše poslední vyúčtování je...´". No, a maminka, která již je postarší a neumí posunovat v mobilu text smsky, si to vyložila tak, že je dnes její poslední vyúčtování, její poslední den.

Zpočátku jsem se tomu dost nasmál. Říkal jsem si: vida, nové, moderní, technologické Memento mori (Pamatuj na smrt). Chudák velmož Petr Vok z Rožmberka kvůli stejné myšlence musel mít na stole lebku a založil kvůli ní i řád.

Pak jsem si ale řekl, že vůbec není špatné jednou za měsíc dostat esemesku se svým posledním vyúčtováním - a zamyslet se sám nad sebou, nad svým životem, zda nemám něco napravit či změnit, dokud je čas. Abych pak mohl ten následující měsíc usínat s tím nejjemnějším polštářem - s čistým svědomím. Vida, co všechno může způsobit jedna esemeska s posledním vyúčtováním!

Alois Sassmann je starokatolický farář, genealog a publicista. Žije v Malšicích na Táborsku. V letech 2005 – 2011 připravoval pro Český rozhlas České Budějovice seriál Kořeny, který má i knižní podobu. Zabývá se regionální historií, rodokmeny a ex libris.

Petra Zimmelová: Diplomka

Je tu čas, kdy je zaměstnání na univerzitě extrémně náročné. Kromě běžných povinností je nutné přečíst stovky stran bakalářských a diplomových prací a dát studentům vědět, zda veledílo, které pracně sepisovali, je vůbec text, který jeví známky požadované práce.

Vedoucí práce má nelehký úkol, jak studentovi napsat, že argumenty typu „tráva je zelená a vyšší než před týdnem, protože pršelo“ jsou spíše známkou mentálního vyčerpání autora než břitkým argumentem. Vzpomínám na jednu kolegyni, která se nebála a studentům odpovídala velmi jasně a stručně hesly typu „vaše práce bude kvalitním zdrojem suroviny ve sběrně papíru“ nebo „peníze, které hodláte vložit do svázání vámi zaslané práce, věnujte na záchranu deštných pralesů“.

Já jsem ke svým studentům vstřícnější, ale občas se přistihnu, že mi dělá velký problém napsat připomínku tak, aby byla konstruktivní, a ne zničující. V noci odpovídám na zoufalé e-maily a esemesky studentů jsoucích na pokraji zhroucení, kteří by radši složili metráky uhlí, než znovu formulovali věty, které tak pracně napsali. Jsem ráda, že mám kurz krizové intervence, myslím, že už jsem zabránila řadě pokusů o sebevraždu.

Ale musím přiznat, že ve většině případů se studenti s termínem poperou a práci dopíší i odevzdají včas. Přicházejí pak s očima podlitýma krví, třesoucíma se rukama a přiškrceným hlasem děkují za pomoc. Obhajoba práce je už pak jen dovršením toho maximálního stresu, a když vše dopadne dobře, přichází úleva. Absolvent hrdě vstává z popela nejistoty a strachu, s pocitem radosti, že během toho času, co práci psal, svět nepřestal fungovat a slunce stále vychází.

Vždycky začátkem července potkávám mladé lidi, na kterých je vidět, jak jsou šťastní, že mají své vysněné tituly a svět jim leží u nohou. Závidím jim ten pocit, i když vím, že dospělý život je brzy přesvědčí, že to trápení nad diplomkou či bakalářkou bylo vlastně docela fajn.

Petra Zimmelová je vysokoškolská pedagožka. Působí na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Celý svůj profesní život se věnuje problematice seniorů. Volný volný čas tráví nejraději se svým malým vnukem, ráda na kole i pěšky poznává Čechy.

Eliška Novotná: Narozeniny

Je to úžasné mít narozeniny, těším se na ně jako malé dítě každý rok. Těch přání, někdy velmi osobních, co dostávám! Přicházejí ke mně teď už různými způsoby - zprávami SMS, přes Facebook a Messenger, mailem, ale také někdo zavolá nebo pošle přání poštou, třeba i po roce. No a někdo přijde, podáme si ruce a díváme se vzájemně do očí. Užívám si ta přátelství, prožívám ty narozeniny s kyticemi a dárky, spokojeně spočívám v té každoroční jistotě.

Už řadu let chystám pro rodinu přijíždějící ke mně zdaleka oběd a k jejich překvapení vždy pak přináším dort a sklízím výkřiky údivu a obdivu. Jako malá jsem dostávala třípatrový, ve kterém byly ořechy nahrazeny opraženými ovesnými vločkami (proč nebyly v Praze v 50. letech k dostání ořechy je mi záhadou, vždyť ty ořešáky rodí na venkově pořád – aha, vždyť nefungoval trh!).

Jsem těmi narozeninami současně sama svá i jednou z mnoha - vždyť narozeniny máme každý rok všichni, úplně všichni, jen si jich někteří nepovažují a rezignují na příležitost být různým způsobem s různými blízkými, přáteli, kamarády a známými. O co všechno se z vlastní vůle ochuzují!

A tak i letos jsem vložila kytici tulipánů do vázy, dojala se nad básničkou složenou jen pro mne k „narozkám“ a řekla si „hurá do dalšího roku, ať je dobrý!“

Eliška Novotná je socioložka, autorka několik odborných publikací. Vyučovala na Jihočeské univerzitě, nyní přednáší sociologii na Fakultě managementu VŠE v Jindřichově Hradci.

Otakar Svoboda: Cena a luxus v první řadě

Povím vám jeden odposlechnutý a skutečný příběh. Dva fotbalisté, členové jednoho z našich nejlepších klubů, se před lety dostali do nominace nároďáku. A ze samé euforie se v hotelu do krve pohádali, kdože z nich má na to, aby si koupil dražší a luxusnější auto.

Nebyla to zřejmě lecjaká nějaká hádka. Oba byli totiž předtím velkými kamarády, jak se ostatně na členy prvotřídního kolektivu, který je založen na spolupráci, sluší. A tuto soudržnost měli spolu s dalšími přenést i na mezinárodní trávníky. Ala ta hádka jim to nějak nedovolila.

Pokusil jsem se dopátrat, kdo z nich zvítězil, jaká auta byla ve hře nebo lépe řečeno za hru. Výsledkem neshody je, že spolu přestali mluvit. O čemkoliv, ne jen o cenách a luxusu. Jak to pak mohlo vypadat na trávníku se lze jen dohadovat. Situace se zdála být vyřešena sama – oba odešli na zahraniční angažmá. Samozřejmě každý jinam. Byť do stejné země, Německa.

Tamní úroveň fotbalu je ovšem nechala sedět jen na lavičkách, a tak se vrátili oba tam, kde je jim dobře, kde si jich váží a kde je taky zřejmě celkem dobře platí. Ale už se nevrátili do stejné šatny, jeden z nich odešel do jiného výborného českého mužstva. A teď se potkali na trávníku na opačných stranách hřiště.

Nepodali si ruce, trochu se okopali a spor zase nebyl dořešen. Budeme si muset počkat. Snad to někdo z nich prozradí některému všetečnému novináři. Taky se tak těšíte na mistrovsví Evropy ve Francii? No jo, ale aby se nám zase kluci kvůli něčemu podobně podstatnému nepohádali! Ale aspoň se nebudeme divit, že si za celý zápas pořádně nepřihrají.

Otakar Svoboda byl dlouhá léta kulturním redaktorem České televize. Už druhým rokem je ovšem tento novinář a moderátor šéfem Jihočeské komorní filharmonie v Českých Budějovicích.

Pavel Kroneisl: Zase budeme fandit

Tak a je to tady opět. Nasadíme čepice v národních barvách, kolem krku dáme šály s nápisem Czech Team a vyrazíme fandit k televizím, do party stejných nadšenců. Začíná totiž EURO 2016 ve fotbale.

Malinko juknu do historie. Prvně se něco podobného konalo v roce 1960, jmenovalo se to Pohár evropských národů, hrálo se týden a účastnily se pouze čtyři týmy. Československo tehdy získalo bronz. Když jsem u toho, tak bronzové medaile jsme měli ještě v roce 1980 a 2004. Stříbrné potom v roce 1996 a zlato po legendárním vršovickém dloubáčku Antonína Panenky, kterým v penaltovém rozstřelu poslal ke dnu Německo v Bělehradě roku 1976.

Letos je vše ve velkém. Ve Francii hraje rekordních 24 mužstev v šesti skupinách. Z těch postupují dále vždy dva celky a čtyři bodově nejbohatší na třetích místech. Hrát se bude na deseti stadionech v devíti městech, v Paříži jsou velké fotbalové stánky dva. Všechno začíná právě 10. června v hlavním městě Francie na stadionu Stade de France, zápasem domácích s Rumunskem.

Vrcholem šampionátu bude 10. července finále tamtéž. No a tam bychom rádi viděli český tým, a to proti komukoliv. To je ovšem daleko a navíc už naše skupina vůbec není lehká. Máme v ní Španělsko, Turecko a Chorvatsko. Jsou to všechno silní soupeři. Navíc celý turnaj je hodně dlouhý, jak jsem říkal celý měsíc.

To připomínám, milé dámy, hlavně vám, abyste s námi chlapy v domácnosti mezi 10. červnem a 10. červencem moc nepočítaly - budeme mít totiž jinou práci. A sice fotbal, což je rozhodně zábava ušlechtilá. Ostatně svědčí o tom i název nových míčů, se kterými se bude EURO 2016 hrát. Mimochodem jejich vývoj trval 18 měsíců. V českém překladu se jmenují "krásná hra" a tou fotbal rozhodně je. Tak popřejme našim hodně sportovního štěstí a ještě to, co je u nás teď aktuální, totiž střízlivé rozhodčí.

Pavel Kroneisl je publicista. Celý svůj profesní život spojil s českobudějovickým rozhlasovým studiem, kde pracoval především jako sportovní redaktor. Jeho hlas určitě dobře znají milovníci rozhlasových přenosů z hokeje a fotbalu. Dnes žije Pavel Kroneisl na Lipensku.

Další sloupky najdete ZDE.