Album Nemůžu popadnout tvůj dech Jana Spáleného rozhodně dech neztrácí

Když vezmeme do ruky album „Nemůžu popadnout tvůj dech“, leccos nám může napovědět hned titulní fotografie jeho obalu.

Strom svatebčanů, rozložitý to dub, pod kterým sedí na lavičce v parku v novohradském Terčině údolí Jan Spálený, žije na svém stanovišti už víc jak 500 let. Je symbolem trvanlivosti, přirozenosti a důstojnosti – a vůbec se neohlíží na okolní svět, kde se čas a prostor pro trvání věcí, smyslů a pocitů řídí čím dál kratší lhůtou spotřeby.

Podobným stromem, jehož kořeny se drží poctivě v hudební bluesové zemi a jehož písničky nedbají na poletující stránky v kalendářích, je i Jan Spálený. 

Čtěte také

Jan Spálený v údolí vzpomínek

„Chtěl jsem udělat album, co bude poučeně šťastné. Jako nízké slunce ve větvích starého dubu.“ říká k desce Nemůžu popadnout tvůj dech Jan Spálený a nenápadně tak připomíná titulní fotografii na obalu této písničkové kolekce.

Taky s tichou hrdostí dodává, že – cituji: „Kapela ASPM je na vrcholu svých sil a hraje znamenitě. Je moudrá, se schopností empatie. Upřímně řečeno mám trochu pocit, že ji takříkajíc dobíhám. Tohle album je poctou mé kapele“. 

Není to vůbec žádné chlubení, ani projev radosti kohosi, kdo je příliš (a tedy pozitivně) zaujatý. ASPM na této desce skutečně zní znamenitě. Souhra všech pánů je naprosto přirozená, jde z pocitu a má svůj originální rukopis. Nebo tomu můžeme říkat zvuk, feeling, atmosféra. Je to jedno. Spáleného parta pro svou hudbu popisky nepotřebuje. Stačí ji prostě cítit, protože jejich blues je stejně tak spojené s duší, jako je muzikantsky ryzí.

Celý jeho hudební život Spáleného provází blues, vlastně nikdy mu nebyl nevěrný. Vnímá ho jako širokou radlici stylů i způsobů uchopení. A jeho čtyři spoluhráči mu absolutně rozumějí.

„Písnička Uzenej večer je takový čundrácký valčíček, co byl na úplně první desce, kterou jsme natočili. Zpíval to Petr Kalandra a mně se to už tenkrát moc líbilo, protože v tom byla taková něha. Lidi Petra nejvíc znají z Rytířových převodů Dylana, ale mně se víc líbí přímo Kalandrovy texty. Tak jsme ji zařadili.“

Takhle komentuje Jan Spálený jednu z tuctu písničkových položek alba Nemůžu popadnout tvůj dech.

Celoživotní muzikant, dlouholetý rozhlasový dramaturg a jinak také vášnivý letecký modelář na něm přináší spoustu potvrzujícících důkazů o tom, že je na tuzemské hudební scéně unikátním úkazem. A nejen kvůli astmaticky opotřebenému hlasu, který jaksi automaticky dává jeho zpěvu punc opravdovosti.

"Dokud je komu hrát a lidé budou na naši hudbu reagovat, tak budu šťastný a rád bych to ještě nějaký čas dělal" říká Spálený skromně a věcně.

Obavy o zájem publika jsou, myslím, zbytečné. Takhle osobité a odžité blues je v našich zeměpisných šířkách exemplářem velmi vzácným. A nezakopáváte o něj na každém rohu ani jinde v Evropě.