Zdena Kolářová: Zvony

V Československu se tenkrát zvonilo jen při mimořádných příležitostech. Tady u hotelu, v centru Eupenu, několikrát za den.

Byla jsem ubytovaná s tlumočnicí, původem Češkou, která nemohla pochopit, že jak začnou „bimbat“, jak ona říkala, tak otevřu okno, opřu se o rám s obličejem téměř extatickým a poslouchám.

Zdálo se jí nemožné, že i tak obyčejná věc, jako je zvonění zvonů, které dlouhá léta v Čechách mlčely, mě může takhle nadchnout.

Byla to úžasná doba plná radosti ze všeho, co jsme na cestě po Evropě potkávali. Včetně společných rozhlasových projektů. Atmosféra pořadů, které organizovaly rozhlasové stanice z Hessenska, Belgie, Slovinska a Čech se nedala vůbec popsat.

Všichni byli přátelští, veselí a plni dobré vůle. Vyslanci kultury byli tenkrát za Československý rozhlas českobudějovičtí Nezmaři, které obecenstvo nechtělo pustit z pódia. Lidé je zastavovali na ulici, když šli s nástroji do hotelu, a dožadovali se písničky.

Půlka ulice mluvila německy, druhá francouzsky, zbytek si notoval mezinárodním brumendem a všem se nám zdálo, že svět je na nejlepší cestě najít společnou řeč. Možná právě proto vzpomínám na eupenské zvony.