Zdena Kolářová: Jarní rána

Nedávno jsem šla městem a všimla si, že se cosi děje. Na ulici mě předjíždělo autíčko zametající hromady nedopalků, kterých po zákazu kouření v restauracích výrazně přibylo, v parku Na Sadech nastavoval svá záda vodě z vodotrysku kamenný mladík a vedle něj se tužili zahradníci.

Chvíli jsem se zastavila a rozhlížela se po té ranní nádheře. Šťavnatě zelená tráva, na kterou ronily lístky růžové deštníčky kaštanů, nikde žádný papírek, jen jiskřivé sluneční ráno.

Ty naše Budějce jsou ale krásné, říkala jsem si. A najednou jsem uviděla cosi neuvěřitelného – kolem Mlýnské stoky šel muž, vlastně takový mužíček, s igelitovou taškou nacpanou odpadky, které vysypal na zem, tašku složil do kapsy a uháněl pryč.

Zazmatkovala jsem. Co mám dělat? Mám na něj křičet, když kolem najednou není ani človíčka? Kdo mi pomůže, když mě napadne? Mám volat policii? Než přijedou, bude pryč. Svůj nesouhlas jsem tedy omezila jen na výhrůžné pohledy, které jsem vysílala do zad onoho chlápka. Báječná pohoda byla najednou pryč.

Často si stěžujeme, že se město málo stará o pořádek. Myslím, že to není pravda. Udržet město čisté, je s návyky některých lidí fakt těžké. Jen tak mimochodem – nechápu nepořádek před některými soukromými obchody.

Já vím, že chodníky patří městu, které se o ně má starat, ale řekla bych, že k obchodnické kultuře patří i to, jak to vypadá  před krámem. Zákazníkům je patrně dost jedno, komu patří chodník. Spolu s nákupem, vnímají i okolí. Práce s koštětem ještě nikomu neublížila, zvlášť, když personál má očividně dost  času a pokuřuje před obchodem.