Zdena Kolářová: Děti

Pamatuji se, jak jsme se ráno neradostně couraly se spolužačkami ulicí, a zdálo se, že těch šest hodin ve školních lavicích nemůžeme přežít.

Velká přestávka už nás naladila trochu optimističtěji, protože se blížil konec vyučování a s ním i odchod z nebezpečné frontové linie, v níž létaly kule jak v Sarajevě a červenaly se poznámky typu „ je drzá a nepozorná“. Po nich vždy následovalo dilema, jak to zaonačit, aby naši nechtěli vidět žákovskou knížku, protože to by byl konec s bruslením a lítáním s holkama.

Škola pro většinu naší třídy znamenala spíše pěknej „vopruz“ než radostné očekávání moudrosti a vědění. Když jsem nedávno slyšela pořad, kam telefonovali posluchači své zážitky ze školních let, zpozorněla jsem.

Jeden z nich se vyjádřil, že škola je uzurpátorský způsob vzdělávání a nemá nic společného s demokracií. Žáci by si měli vybrat, jestli do školy chodit chtějí, nebo zda se budou vzdělávat jiným způsobem.

No, řeknu vám, málem mě kleplo. Jak myslíte, že bych byla odpověděla v deseti letech na podobnou otázku? No jasně, že bych do školy nechtěla chodit. Možná, že bych skončila jako negramotná tulačka, která by se podepisovala otiskem umouněného palce.

Vše v našem životě se mění, to přináší každá doba. Ale založit vzdělání na dobrovolnosti?  Řekla bych, že  v jisté fázi života je dobré, aby za nás rozhodovali dospělí. Teprve po získání zkušeností může být naše volba, zda budeme učenci, či nevzdělanci skutečně demokratická. Ve smyslu toho, co toto slovo znamená.