Za vyhraný dostih dostal Přemysl Hořejší pár facek

Narodil se v roce 1935 v Chlumu u Křemže, kde jeho rodina získala statek od Schwarzenbergů. „Táta choval hlavně chladnokrevníky pro práci v lese a na poli, ale pár jezdeckých koní jsme také měli,“ vzpomíná dodnes aktivní sedmaosmdesátiletý trenér Přemysl Hořejší. Ačkoliv na koňském hřbetě se vozíval odmalička, pořádně jezdit se prý naučil až koncem války od amerických vojáků. Po vyučení nastoupil v osmnácti letech do Netolic jako jezdčík a ošetřovatel koní.

„Hned první dostih jsem vyhrál, ale místo pochvaly mi dal trenér hned po závodě pár facek. Abych prý nezpychl,“ líčí své začátky Přemysl Hořejší, který sbíral zkušenosti na závodištích v celém tehdejším Československu. „Můj největší problém byla váha, měl jsem tenkrát jen čtyřicet osm kilo,“ říká dodnes houževnatý jezdec, který s sebou musel nosit dokonce pytlíky s pískem v jezdeckých rajtkách, aby jej pustili na dráhu.

Ze všech získaných trofejí si nejvíce váží té první. Vyhrál totiž na klisně Svatavě, která byla pověstná svou nevypočitatelností a mnoha jezdcům polámala žebra. „Ona třeba vyskočila, uprostřed skoku dvakrát vyhodila a ještě udělala ve vzduchu otočku čelem vzad, to se prostě nedalo usedět,“ vzpomíná na Svataviny lekce také mnohokrát potlučený a četnými zraněními pošramocený rajťák.

Na kariéru jezdce navázala éra trenéra a pedagoga. Až do normalizace působil Přemysl Hořejší jako instruktor při střední zemědělské škole ve Vimperku a v Dubu u Vodňan. Zároveň v té době vystudoval vysokou školu. Ovšem kádrové prověrky jej po osmašedesátém, co by syna kulaka, připravily o práci. Nesměl učit, vést mládež ani publikovat. Nikdy však nepřerušil svůj vlastní chov, ač v sedmdesátých letech přinášela starost o pět vlastních soukromých koní velké potíže.

Nakonec vzali soudruzi Přemysla Hořejšího na milost, a tak mohl až do sametové revoluce učit na českokrumlovském gymnáziu. „Po převratu jsem se s rodinou vrátil na svůj rodný statek do Chlumu u Křemže, kde sice hospodaření družstva napáchalo dost paseku, ale postupně jsem znovu zbudoval stáje i penzion,“ říká chovatel, který se dnes angažuje v chovu koní kinských a anglických plnokrevníků. „Pořád mám co dělat, starám se o koně, učím děti a dospělé jezdit, dokonce se sám občas vyhoupnu do sedla. Přestože už to nejde tak hladce, jako dřív.“

Přemysl Hořejší je často vyhledávaný pro své bohaté chovatelské zkušenosti a vynikající přehled v historii chovu koní zejména na jihu Čech. Mimo jiné se snaží prosadit uznání takzvaného netolického koně za samostatné plemeno.

Poslechněte si celé vyprávění tak, jak jej zaznamenal redaktor Ivan Studený.