Věra Hlaváčková: Krása

Pojetí krásy se mění i obecně. Krásná žena byla před pár staletími korpulentní dáma nad sto kilo, s pořádným poprsím a velikou zadnicí. Vystřídala ji dívka chlapeckého typu po vzoru Twiggy, pak vychrtlé modelky s podvýživou. A co teprve móda a umění, tam se pojem krása a vkus skloňuje každý rok jinak.

Když jsme se seznámili s manželem, tak na otázku, co je krásné, odpovídal každý z nás naprosto jinak. Byl problém, koupit i obyčejný koberec, protože co se líbilo mě, nelíbilo se jemu. Byl to věčný boj.

Můj muž miluje krajinky a já mám ráda abstraktní umění.

Máme obývák plný krásných olejomaleb s řekou a s břízou, s lesním zákoutím, koně malované na sametu a krásné krajiny při západu a východu slunce.

Rozhodla jsem se, že do ložnice přijde něco méně realistického.

Moc se mi to nepovedlo, protože jsem si pořídila dvě obrovské fotografie šedých a bílých krychlí.

V rámovací službě mi paní radila, ať si vyberu něco lepšího, že to bude drahé, tak ať je to aspoň hezké.

Přesto mi moje fotky zarámovala, a když mi je odevzdávala, prohlásila: „Nooo, v tom rámu to už tak hrozně nevypadá.“

Doma jsem neuslyšela ani náznak nadšení, spíš opovržení a desetiminutový monolog o tom, jak a kdo to pověsí na zeď. Málem jsem se stěhovala i se svými zarámovanými krychlemi jeden metr na sedmdesát centimetrů. Je to dost těžké abstraktní umění.

Ale já jsem šťastná, prohlížím si je neustále a líbí se mi.

A myslím, že časem se začnou líbit i mému manželovi. Protože po sedmadvaceti letech společného života už pochopil, že je zbytečné se hádat. Lepší vkus mám prostě já.