Ve znamení připomínky šoa

V pondělí, tradičně den před oslavou nezávislosti, Izrael vzpomínal na své padlé vojáky a oběti terorismu. Letošní 76. výročí vzniku samostatného státu bylo v tomto ohledu trýznivé. Při loňském vpádu Hamásu do jižního Izraele bylo zavražděno více než 1200 osob, na 250 dalších bylo odvlečeno, přičemž na svobodu se dostala jen část z nich.

Oba izraelské výroční dny, které sdílejí i Židé ve světě, jsou stanoveny podle židovského kalendáře. Občanský kalendář je přitom letos přivedl do blízkosti jiného významného data. Brutální pogrom palestinského Hamásu připomněl hrůzy šoa. A s šoa nepřímo souvisí i britská Bílá kniha, od jejíhož uzákonění 17. května 1939 uplynulo v pátek 85 let.

V roce 1917 Británie Balfourovou deklarací souhlasila, aby na jím spravovaném území, označeném v dávnověku Římany jako Palestina, vznikla „židovská národní domovina“. O 22 let později Bílá kniha z pera ministra kolonií McDonalda toto rozhodnutí zásadně pozměnila. Počet židovských přistěhovalců omezila na pět let, vždy nejvíce 10.000 ročně, plus 25.000 uprchlíků. Židé již také neměli jako dosud vykupovat v Palestině půdu.

Ohlášené restrikce se však osudově projevily především v Evropě. Text Bílé knihy byl zveřejněn již 9. listopadu 1938. V noci toho dne nacisté v Německu a jimi ovládaných oblastech rozpoutali protižidovský pogrom provázený vražděním, deportacemi do koncentračních táborů a vypalováním synagog. Otevřené násilí znásobilo již dříve silné židovské vystěhovalectví nejen z Německa, ale i k Říši připojeného Rakouska.

V květnu 1939 tak útočiště v Evropě i mimo ni hledalo více než 200.000 židovských běženců včetně těch, kteří uprchli od nás po mnichovské dohodě a březnové německé okupaci. Ohrožení ve stejné době pociťovali Židé i v Polsku a Rumunsku. Pro ty, kteří v nouzi hledali útočiště v Palestině, však Bílá kniha znamenala až na výjimky konec nadějí.

„Závazek vůči domovu uprchlíků, vůči azylu, nebyl učiněn Židům v Palestině,“ bouřil po uzákonění Bílé knihy v britském parlamentu Winston Churchill, „ale Židům mimo Palestinu, té nešťastné mase usoužených, pronásledovaných, putujících Židů.“

Se stanoviskem Bílé knihy nesouhlasili ani představitelé Společnosti národů. A ovšem, největší zklamání bylo na židovské straně, kde Bílá kniha dostala přízvisko „Černá“.

Tři měsíce po jejím uzákonění, pouhé dny před začátkem války, se v Ženevě konal Světový sionistický kongres. „Jestliže bude náš život ušetřen a naše práce bude pokračovat,“ řekl zde jeho předseda Chaim Weizmann, „možná, že na nás z této husté černé mlhy zazáří nové světlo.“

Následovala německá genocida evropských Židů. Světlo zazářilo jen některým.