Učitelka Elvíra Běhounová

15. leden 2013

„Kdybych se měla ještě jednou narodit, zase jdu kantořit,“ říká s úsměvem Elvíra Běhounová z Borových Lad, která na tamní škole působila šestatřicet let, „zažila jsem se svými žáky opravdu hodně hezkých chvil. A učila jsem tak dlouho, že moji bývalí žáci už dnes mají vnoučata!“

Do zapadlé šumavské obce přišla mladá učitelka za trest. Jako dcera politického vězně si nemohla moc vybírat a byla nakonec ráda, že se dostala k vytouženému povolání. Tehdy, začátkem 50. let, skýtala Borová Lada smutný pohled: obec byla vyrabovaná, poničená, bez elektřiny, místní obchod nabízel jen to nejnutnější. Zdejší škola potřebovala opravu jako sůl. Těžké to bylo i s dětmi. „Spočítala jsem, že jsme tehdy měli ve škole děti sedmi národností,“ vzpomíná paní Elvíra, „od rodičů jsme nemohli čekat, že by se s nimi učili, protože třeba slovenští reemigranti z Rumunska byli sami negramotní. Snažila jsem se pořádat kurzy i pro dospělé, aby se naučili číst a psát, ale velký úspěch jsem s tím neměla. Jenom tehdejší předseda národního výboru se propracoval do druhé třídy, ale tam ztroskotal na měkkých a tvrdých slabikách.“

Borovoladská málotřídka byla podle Elvíry pro žáky bezpečným přístavem: „Měli jsme na děti dost času. Starší spolužáci pomohli těm mladším, všichni se naučili samostatně pracovat a pěkně se k sobě chovali. Učitel byl pro žáky autoritou, které věřili, a to bylo důležité. Vždycky jsme také chtěli co nejlépe vycházet s rodiči. Když byly velké zimy, dokonce u nás doma jedna holčička bydlela, protože se rodiče báli, aby se jí na cestě do školy něco nestalo. Tehdy žádné ranní a odpolední autobusy nejezdily. V zimě nasadily děti lyže, v létě sedly na kolo, a cestovaly do školy z okolních samot třeba i několik kilometrů.“

Poslechněte si celé vyprávění tak, jak jej zaznamenala redaktorka Hana Soukupová.

autor: Hana Soukupová
Spustit audio