Stovky lidí se rozloučily s Ivanem Martinem Jirousem

V kostele Panny Marie Karmelské proběhla zádušní mše. Sloužil ji Ladislav Heryán, salesián a Jirousův blízký přítel, který dokonce zazpíval s kytarou krátkou píseň od U2. Připomněl, že Jirous nikdy neuhnul a ani v této době se neklaněl „zlatému teleti“.

Modlitbu pronesl ministr zahraničí, rovněž Jirousův přítel, Karel Schwarzenberg. Apeloval v ní na naše postoje, které se mají inspirovat Jirousovou nezlomností: „Abychom nebyli sebestřední. Abychom nebyli lhostejní. Abychom byli studení či horcí, ale nikdy vlažní.“

O netradiční rozloučení se postarala i poslední Magorova družka Dagmar Vokatá. Zhruba tisícovka lidí pak pěšky zamířila na hřbitov, kde byl Jirous uložen do hrobu. Přátelé mu na rozloučenou zazpívali píseň Muchomůrky bílé.

Kromě Schwarzenberga a Jirousovy rodiny se pohřbu zúčastnili ministr obrany Alexandr Vondra, evangelický kněz Svatopluk Karásek, chartistka Dana Němcová, spisovatel Jáchym Topol a řada dalších přátel z disentu a undergroundu. Všichni na Ivana Martina Jirouse vzpomínali jako na člověka, který nikdy neustoupil.

Pohřeb Ivana Martina Jirouse v Kostelním Vydří|foto: Pavla Kuchtová

Teoretik umění, básník a publicista Ivan Martin Jirous se dostal do povědomí lidí zejména jako umělecký vedoucí legendární kapely The Plastic People of the Universe. Byl signatářem Charty 77 a organizátorem mnoha ilegálních koncertů, výstav a dvou festivalů.

Človek, který říkal, co si myslí, v době, kdy se většina lidí neodvažovala na vlastní názor ani vzdechnout, za své aktivity také tvrdě zaplatil – dohromady více než osmi lety vězení. Během opakovaných pobytů za mřížemi ho podporovali lidé z celého světa.

V roce 2006 získal cenu Jaroslava Seiferta za celoživotní básnickou tvorbu. Zcela ojedinělou knihou v jeho tvorbě zůstává útlá Magor dětem. Napsal ji pro své dcery během těžkého žaláře ve Valdicích.

Po Ivanu Jirousovi zůstanou nejen stovky básní, vzpomínek a historek, ale snad i víra v to, že trvat na svém má smysl.