Láďa z Litoměřic|Dobrý večer pane Borku a všichni posluchače noční linky,ja byl poprvé bez maminky otce jsem neměl,poprve asi ve ,3 letech v Litoměřické nemocnici jsem byl sám na operaci oboustranné kyli ,pak v 10 letech na plaveckém táboře v Terezíně kde mě nenaučili stejnak plavat já mám trauma s vody od mala,pak jsem byl z učňáku na lyžařském kurzu na horách na chatce to jsem asi absolvoval 2 krát jednou jsem byl v osmičce na horách,ja jsem sám tak mě bylo moc moc smutno a stýskalo se mě moc smutnej a stýskalo se mi trpěl jsem tam a jsem moc utrapenej styskavej moc jsem fiksovanej na maminku silně,tak moc zdravím z Litoměřic Láďa,zdravim Ladu do kancich hor,pani Danu ,Pána Fratiska,Jardu do taxíku posílám pozdravy z ltm všem krásnou neděli Láďa
Anka|DOBRÝ VEČER VŠEM, vaše téma mi připomělo zážitek z dětství, kdy mi bylo asi 7 roků,dnes je mi přes 70. Dostala jsem spálu a tenkrát se to řešilo odvozem do nemocnice. Bydleli jsme v malém městě,asi 40km od Brna, takže přijela sanitka,maminka jela se mnou a jeli jsme do Brna do Dětské nemocnice. Netušila jsem,co mě čeká, jen si vzpomínám, že mě po příjmu popadla sestra, stáhla ze mě oblečení, maminku poslala pryč a slibovala mi, že pro mě hned přijde. Strčila mě do vany, vykoupala a přes moje protesty oblékla do jakési košile. Odnesla mě do pokoje mezi jiné děti a maminku už jsem asi 10 dní neviděla. Denně nám dávali injekce, z postele jsme nesměly, a sestry byly dost přísné.Denně mně česaly na hlavě "kohouta" z čehož jsem byla nešťastná a rychle jsem to rozcuchala. A samozřejmě dostala vynadáno. Od té doby mám silnou averzi k nemocnicím a personálu v nich. Je to dávno, ale ten pocit, že mě vlastně obelhali - zůstal. Přeju hezkou dobrou noc.
Alena|Dobrý večer všem. Jelikož rodiče stavěli dům a já měla ještě maličkého bráchu, tak se rozhodli, abych doma nepřekážela, že mne pošlou do pionýrského tábora. No a dopadlo to tak, že jsem si dotáhla vši, které jsme tam dostali všichni a všichni jsme dostali dopis pro maminky, aby s tím něco udělaly. Já jsem měla vlasy dlouhé, tak si dovedete představit, jakou s tím měla maminka práci. A tak maminka prohlásila, že jsem nemusela přes půl republiky, aby měla takovou práci a příště už mne rodiče nikam nepustili. Volnost mi dopřáli až když jsem šla na střední školu, to jsem šla na internát a tam jsem už byla sama. Těším se na dnešní příběhy.
Sváťa z Brna|Dobrý večer vám pane Borku i vám Linkařů.Dnešní téma to je trefa přímo do středu.Mám stále uschované sešity z Českého jazyka a Rozbory literárních děl z let 1956 - 1959.No a tam také píši o mém pobytu v pionýrském táboře B u c e k blízko Nového Strašecí. Tak do toho. Bydleli jsme ve srubech o 3 místnostech po 1o účastnících. Celkem 96 .chlapců Ráno rozcvička, mytí v potoce , který protékal táborem, vztyčení státní vlajky, přečtení programu na daný den.Pak snídaně- většinou mléko nebo kakao a namazaný rohlík.Následovalo stlaní a úklid pokoje , což bylo hodnoceno pravidelně komisí a nejlepší pokoj dostal na závěr pobytu dort a kdo byl nejlepší n á š pokoj.Následoval sběr hub a borůvek.Po obědu klid do půl čtvrté.Ale jen vedoucí opustil srub začala válka mezi světnicemi a to matracemi , polštáři i klacky.Jakmile byl spatřen ,honem vše uklizeno, šup na postel a jako jsme spali.Po úklidu vycházka do lesa , koupání, ale i sportovní soutěže se sousedním táborem. V 19 hod sejmutí vlajky, večeře hygiena a spaní.Také jsme pořádali Celotáborovou olympiádu ve skoku do výšky, dálky,střelbě malorážkou , běhu na 80 m a vrhu koulí. Také jsme byli na výletě do Rakovníka a na hradě Křivoklát. Největší radost jsme měli z toho , že se poblíž nás utábořili vojáci.Co chvíli jsme byli u nich.Oni nám promítli film Poslední mohykán .Abychom i my vojáky pobavili, pořádali jsme každou sobotu t á b o r á k , kde jjsme hráli různé scénky , zpívali písničky, vyprávěli anekdoty.Škoda že to trvalo jen 20 dní. Napsáno v sešitu 21.9.1956 Sváťa
