Pavel Kroneisl: Máme rádi zvířata

Já sám jsem v dětství postupně choval morče, křečka, ještěrku a několik koček. Jenom psa, po kterém jsem vždy toužil, jsem jako kluk nikdy neměl.

Vždycky totiž zvítězil argument mého táty, který položil jednoduchou otázku. Budeš ho chodit brzy ráno a večer venčit? No, po pravdě, ten večer by mi moc nevadil, ale ráno jsem chodil na hokejové tréninky a venčení bych nestíhal.

Pejsek se u nás objevil až mnohem později, a to díky své dceři. Fandil jsem jí, protože psa jsem chtěl taky. A tak s námi už přes třicet let žijí jezevčíci. Ten současný Black je v pořadí už třetí. Prostě zvířátka mám rád.

Jenom ke koním mám trochu zvláštní vztah. Líbí se mi, rád je mám, i si je pohladím, ale to je všechno. Mám před nimi velký respekt.

Může za to můj zážitek z dětství. Bylo mi asi osm let, když jsme se v Lipně nad Vltavou zúčastnili oslavy čehosi. Její součástí bylo i svezení na koni. Pro mě, městského kluka, který už tenkrát znal knížky Karla Maye, to byla naprostá senzace. 

Kůň nebyl žádný závodník, nýbrž poctivý, hodně starý valach, který se poslušně nechal vodit a trpělivě vozil na svém letitém hřbetě nás děti. To vše do chvíle, než na něj jeho pán vysadil mě. Dosedl jsem, pevně se chytil, kůň zaržál, jeho pán, který pospával i v chůzi, se lekl a odskočil.

Milý valach se vzepjal a vyrazil na něj obrovskou rychlostí vpřed. Já jsem se držel jako klíště. Kůň uběhl pár desítek metrů a vyčerpán se zastavil. Nestalo se vůbec nic, jenom jeho majitel se divil, co se to děje, že tohle se mu ještě nestalo. A to mi jasně řeklo, že kůň není nic pro mě. Na jeho hřbet jsem se už nikdy neposadil.

Uznávám, je to krásné, ušlechtilé zvíře, ale nemá to ani spojku, ani brzdu, ani plyn. Naopak – má svou hlavu a v té se může zrodit ledacos.