Ovce plemene texel jsou klidné a plodné. Stádo hlídají dva berani, kteří nemají rohy
Ovčí plemeno texel dostalo jméno po ostrově na severu Holandska. Právě tam totiž na přelomu 19. a 20. století vzniklo. První záznamy o chovu ovcí pocházejí už z roku 1477. V současnosti patří texel spolu se suffolkem k nejrozšířenějším masným plemenům ovcí na světě.
Farmář Jaroslav Pokuta chová ovce ve Skalici u Soběslavi už dvacet let. Nejdříve se na jeho pastvinách pásly suffolky, po několika letech se rozhodl přejít na chov ovcí plemene texel.
„Jsou klidnější a nejsou tak velké“, zdůvodňuje své rozhodnutí. „Mají i velkou plodnost, polovina ovcí dává pravidelně dvojčata. Předloni se nám stalo, že jsme měli dokonce šestery trojčata. Všechny bahnice, tedy jejich mámy, je samy odchovaly,“ dodává.
Padesát ovcí má občas na povel farmářova border kolie, která je pase. Jinak stádo hlídají dva berani, kteří mají na uších červená čísla. „Teď, když jsou ovce březí a zakulacené, se mezi nimi berani ztratí“, směje se Václav Pokuta. „Nemají ani rohy. Texel je totiž bezrohé plemeno.“
Některé ovce má farmář ve stáji. Tam se v případě, že je velká zima, bahní, tedy rozmnožují. Ty ovce, které mají problémy s bahněním, nebo se nehlásí k mláďatům, chovatel vyřazuje z chovu.
Jehňata se rodí po pěti měsících. Letos to bude na konci března. I když se ovce dokáží o mláďata dobře postarat, na hospodáři vždy zůstává péče o jejich zdraví. Musí je očkovat, odčervit a ošetřit kopýtka.
Jaroslav Pokuta dospělé ovce po vybahnění pravidelně stříhá. O vlnu je stále menší zájem, a tak mají Pokutovi doma ovčí vlnu, kam se podíváte – na sedačkách, na gauči, na zemi, ale i v dekách nebo ponožkách.
Masné ovčí plemeno texel má v České republice stále více příznivců. V oblibě jsou nejenom kvůli přednostem, které vyjmenoval farmář Jaroslav Pokuta, mají i špičkovou kulinářskou kvalitu masa s nejnižším podílem loje.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.