Martina Adlerová: Nahoru nepoletíš
Vždycky jsem ráda lezla po stromech. A taky jsem se samozřejmě někdy bála. Ale mamka mi říkávala: „No co, nahoru nepoletíš a dole tě najdou…“
Jenomže maminka nevěděla, do jakých výšek se pouštím. Že by mě sice dole našli, ale už nikoli v původním stavu.
Lezla jsem na duby a topoly, které se majestátně rozhlížely po krajině. Pak jsem se totiž mohla majestátně rozhlížet i já.
Lezla jsem bez jakéhokoliv jištění, samozřejmě, a někdy v gumovkách, což byla běžná volnočasová obuv našeho dětství.
Když nějakému dítěti z okolí uvízl na stromě vystřelovací padáček nebo třeba ulítlý balónek, lezla jsem tam já. Byla jsem v tomto oboru specialistka a byla jsem na to pyšná.
Ale proč to říkám.
Nedávno se mi stala zvláštní věc.
Navštívil mě jeden z mých bývalých studentů a zeptal se, jestli bych s ním nevylezla na strom. Lezli jsme po staré třešni. Bylo to prima.
Ovšem jen do chvíle, kdy ten hoch vytáhl z kapsy mobil a požádal mě, abych ho natočila, že by si to rád dal na Instagram.
„Tak tebe už dostali,“ pomyslela jsem si. „Nahoru jsi ještě nevyletěl, ale dole už tě našli.“
Úplně mi to tehdy zkazilo náladu.
Dneska se k lezení na stromy vracím.
Už to není tak hbité, to přiznávám.
Ale i tak to stojí za to. Vidět svět z jiné perspektivy.
Navíc mám pocit, že spousta věcí se na stromě vyřeší tak nějak sama. Včetně cesty zpět na pevnou zem.
Protože pokud by se náhodou něco pokazilo, nahoru nepoletím.
No a dole mě najdou.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.