Martina Adlerová: Ztratit pojem o čase
Pojem času ztrácím tradičně v sauně. Z pochopitelných důvodů tam nejsou hodiny, tak si musím čas od času skočit do šatny podívat se na hodinky, protože na odhad v tomto horkém mikrosvětě absolutně nelze spoléhat.
Totéž se děje, když si jdu zaplavat. Ve vodě plyne čas taky tak nějak jinak. Ani rychleji, ani pomaleji, prostě jinak. Zajímalo by mě, jak to mají potápěči.
Podobné je to s tmou a mlhou.
Tvrdím, že noční čas ubíhá jinak než denní a v mlze se ztrácejí nejenom obrysy, ale i dny a hodiny.
V knihovně je to podobné: skočím se na deset minut mrknout na knižní novinky, a vylezu o hodinu později, celá udivená, kam se ten čas vlastně poděl.
Stává se to i v galeriích, to vás nějaké umělecké dílo klidně vtáhne do svého vlastního času. Koukáte na obraz rodinné večeře, třeba takový Jeden z rodiny od Fredericka George Cotmana. A trčíte tam přesně tak dlouho, než všichni dojedí, i ten kůň a pes, pak se přesunete k Modré laguně, přestojíte příliv a o kus dál nastoupíte na zaoceánskou loď. Ještě si dáte nějaký ten západ slunce, jen tak pro zahřátí, vymotáte se na denní světlo a ejhle, kdo vám ten půlden vrátí?
Rodinný známý mi vnucoval myšlenku, že totéž se děje při pozorování akvarijních rybek. Všechno se prý nějak zpomalí.
A rybáři dokonce tvrdí, že čas strávený na rybách se do života nepočítá.
Na ryby chodit nezačnu, ale ani tak neztrácím čas.
Jenom pojem o čase.
A doufám, že neztratím nic dalšího, například: hodinky.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.