Hlasy jihočeských zvonů: kostel sv. Michaela Archanděla v Horní Pěně na Jindřichohradecku

Nejhlubší z nich patří zvonu Svatý Petr. Zní v hlavním tónu h¹, má průměr 94 centimetrů a váží přibližně 480 kilogramů. Roku 1654, přesně 17. července, jej ulil jihlavský zvonař Tomáš Gleixner. Reliéfy Panny Marie, svatých Petra, Pavla i Michaela doprovází latinská modlitba, která prosí o ochranu před bouřemi a vším zlým. Dedikační nápis připomíná, že zvon vznikl péčí jezuitského rektora jindřichohradecké koleje Jana Institorise a tehdejšího faráře Matěje Bedřicha Viridiana – jména, která by jinak dávno odvál čas, kdyby nebyla vtisknuta do bronzu.

Druhý hlas patří patronovi kostela – zvonu Svatý Michael, lidově zvanému Poledník. Má tón d², průměr 71,5 centimetru a hmotnost přibližně 237 kilogramů. Roku 1930 jej odlil českobudějovický zvonař Rudolf Perner a už v září téhož roku byl zavěšen na věž. Na jeho plášti stojí prostá, ale silná věta: „Světová válka mne zničila, farnost mne znovu pořídila.“ V několika slovech je obsažena zkušenost celé generace – ztráta i návrat.

Třetím do souzvuku je zvon Svatý Jakub. Zní v hlavním tónu fis², má průměr 50 centimetrů a váží kolem 70 kilogramů. Svatojakubský zvon pochází už z roku 1605, kdy jej na Starém Městě pražském ulil Kryštof Scherb. Do Horní Pěny byl přenesen ze zrušeného jindřichohradeckého kostela svatého Jakuba. Na jeho plášti je připomenut Jáchym Oldřich z Hradce a jeho manželka Marie Maxmiliána z Hohenzollernu, která dala zvon odlít rok po manželově smrti – jako tichou památku, jež trvá déle než lidský život.

Čtveřici doplňuje malý zvon Maria z roku 1680, o průměru 44,5 centimetru. Ve 20. století prošel osudem mnoha jiných – byl rekvírován, vrácen, na dlouhá léta odložen a teprve roku 2012, po nalezení ve farnosti Roseč, se vrátil na své místo. Tehdy se soubor hornopěnských zvonů po desetiletích opět sjednotil.

Když se dnes rozezní tři největší zvony společně, vytvářejí mollový kvintakord h¹ – d² – fis². Je dobře, že zvony zůstávají na tradiční ruční pohon, nejstarší a zároveň nejcitlivější způsob rozeznívání – tak, jak tomu bylo po staletí.