Mirka Nezvalová: Ptačí kantýna

Donedávna jsem se domnívala, že ptáčkům se sype hlavně v zimě, ale když jsem si přečetla o tom, že opeřenci potřebují naši pomoc i v létě, neváhala jsem, zakoupila tu správnou směs a stala se takovou ptačí kantýnskou.

Zatímco vloni dvě krmítka navštěvovaly především sýkorky a brhlíci, letos naši all inclusive objevili také vrabci. I proto jsme stravovací prostory museli rozšířit.

K ranní kávě tak máme v uvozovkách puštěné tři ptačí televize najednou. Totéž k obědu či v pozdním odpoledni.

A tak víme, že sýkorka přilétne, zobne zrníčko a odletí, brhlík ladně zakrouží několikrát a rovněž se v krmítkách příliš nezdrží. Zato vrabci jsou družná cháska. Klidně jich přiletí najednou pět, hlasitě čiřikají, což je doufám správný ornitologický termín, a zobají a zobají. V momentě, kdy se přiblíží jiný ptačí druh, okamžitě vyklízejí prostor, aby se stejně rychle do krmítka vrátili zpět.

Navíc jsem už přihlížela i rannímu ptačímu cachtání v minijezírku, do něhož jsem hned preventivně přidala tři vyvýšené kameny, aby náhodou opeřenci nezkoušeli nedobrovolně kraulování.

Když jsem tak nedávno seděla při své podvečerní kávě naproti největšímu krmítku, zjistila jsem, že kouzlo kantýny objevil i strakapoud, kterého jsme zatím jen slýchávali.

Možná si říkáte, že tohle všechno máte už dávno nakoukané ze své chaty či chalupy, ale mě nedá, abych se s vámi nepodělila o ten pocit pohody, který při chvílích pozorování ptačího krmení a proletování mám.

Ostatně díky koronavirovému volnu jsem si ho užila letos opravdu dostatečně. A tak jsem si slíbila, že si tuhle ptačí televizi budu pouštět co nejčastěji. I kdyby jen proto, že v době pilného chalupaření si člověk vždycky musí najít také čas na odpočinek.