Lékařům jsem padl do spárů už jako kojenec, říká šéf jihočeské záchranky Marek Slabý

Marek Slabý nepochází z doktorské rodiny, ale se zdravotnictvím přišel do styku velice brzy. Narodil se totiž s rozštěpem rtu a horního patra. „Padl jsem jim do spárů už jako kojenec,“ hovoří o lékařích se svým typickým humorem.

„Jakýmsi zvrhlým způsobem se mi to ale zalíbilo a to prostředí mi nevadilo, naopak mě těšilo. Už v raném věku jsem věděl, že chci být lékařem,“ dodává.

Lékaři navíc odvedli dobrou práci, i když to byl běh na dlouhou trať. Když se dnes Marek Slabý ohlíží za obdobím, kdy se musel vyrovnávat s vrozenou nevýhodou, vidí spíše pozitivní vliv na utváření vlastností, které jsou předpokladem k úspěchu.

Na 2. lékařskou fakultu v Praze a studentská léta vzpomíná s láskou. „Na koleji jsem měl štěstí na spoustu úžasných lidí. Řada z nich měla folkové skupiny, byli kolem nás výtvarníci, tvořili jsme sochy a obrazy, točili se kolem folkového klubu Kajetánka. V posledním ročníku jsem si navíc užil i revolučních událostí,“ vypráví.

Zažil ještě medicínu, kdy bylo nutné spoléhat na vlastní oči a hmat

Do praxe šel na přelomu dvou epoch. Dodnes to považuje za velkou výhodu. „Nastupoval jsem na anesteziologicko-resuscitačním oddělení. Začátkem 90. let jsme měli možnost poznat spoustu nových postupů, technologií i léků, ale přitom jsme měli pod kůží ještě i starou, poctivou medicínu,“ říká.

Hodně se podle svých slov naučil například od emeritního primáře Zikmunda, který začínal krátce po válce a zažil celou medicínu 50. a 60. let. „Dal nám do toho nahlédnout. Tahle kombinace je pro novou generaci lékařů nesdělitelná. My jsme zažili ještě medicínu, kdy jsme museli spoléhat na své oči a hmat a skutečně sledovat pacienta,“ připomíná.

Povolání záchranáře není pro každého. Na jedné straně sice vidí okamžitě výsledek své práce a nemusí hloubat o jejím smyslu, na druhé straně neúspěch má hmatatelnou a krutou podobu. „V těch nejvážnějších případech je naším úkolem obnovit a posléze stabilizovat životní funkce. Pak pacienta předáváme kolegům, kteří mají čas na to, aby si s léčbou pohráli,“ popisuje Marek Slabý.

Šéf jihočeských záchranářů Marek Slabý je známý také jako milovník historických vozů. Do jeho sbírky patří i sanitka z roku 1965|foto: archiv Marka Slabého

Záchranáři se podle něj musí naučit žít s tím, že někdy přes veškeré úsilí už nedokáží pomoci. „Znám několik kolegů, kteří radši odešli do jiného sektoru medicíny. Já si myslím, že pokud se člověk vyrovná sám se sebou a ví, že jeho úsilí bylo dostatečné, že vynaložil všechno, co umí, a nacpal do toho sebe sama a jen vyšší síla rozhodla, že to nejde, nemůže dělat nic jiného než se příště snažit zase,“ uzavírá.

Povídání se šéfem jihočeské záchranky si můžete poslechnout v pořadu Jihočeši. Dozvíte se také to, jak hledá uvolnění od tlaku ve společnosti svých milovaných autoveteránů nebo ve výtvarném umění.