Jihočeši – Jaroslav Pouzar
Trojnásobný vítěz Stanleyova poháru a dvojnásobný mistr světa mě přijal v kanceláři svého fitness centra a hned na úvod si mě dobře podal: „To budu mluvit s váma? Když jsme se domlouvali po telefonu, zdálo se mi, že se mnou mluví ženská.“ „Pardon, příště nebudu do telefonu tolik pištět. A omlouvám se, jestli jsem vás zklamal.“ Rozhodl se, že mě bude tolerovat, a posadili jsme se k rozhovoru.
Jaroslav Pouzar letos oslavil šedesátku, ale co je to dneska za věk? Viděl jsem před sebou muže, který žije přítomností, nikoli vzpomínkami na minulost, takže jsem se začal ptát od konce: „Co teď děláte?“ A pan Pouzar se rozpovídal o tom, jak pokročil s projektem nového hokejového klubu pro mládež. Když namítnu, že mládežnický hokej už v Budějovicích funguje, opáčí: „Já to budu dělat jinak.“ Vysvětlí mi to. Zní to dobře.
Převedu řeč na současnou podobu ledního hokeje. Baví vůbec bývalého špičkového útočníka tahle hra stejně jako nás, obyčejné diváky? „Chodím na všechny domácí zápasy Mountfieldu, podívám se i na utkání mistrovství světa, ale že bych v noci vstával a díval se na NHL, to ne.“ Do srovnání úrovně dnešní extraligy s federální ligou jeho časů se dvakrát nehrne, ale evidentně zůstává znechucen již léta platnou změnou pravidel – zrušením ofsajdu na červené čáře. „To úplně zlikvidovalo technickou hru – k čemu tam je střední pásmo, když ho můžete překonat jedním napáleným pukem?“
Nakonec samozřejmě vzpomínáme i na slavné hokejové bitvy minulosti, ať už v dresu českobudějovického Motoru, československé reprezentace nebo edmontonských Olejářů. Jaroslav Pouzar se přitom neubrání malému povzdychnutí: „Mám mistra světa, mám Stanley Cup, mám mistra Německa – jenom jeden titul mi schází. Ten náš.“
Poslechněte si celé vyprávění tak, jak jej zaznamenal redaktor Radim Bártů.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.