Jan Flaška: Od jedničky do pěti

Přirozeně, že dokud jsem byl školou povinný, čísla od jedničky do pětky pro mě neznamenala nic jiného než známky. Prvních pár tříd jsem nosil samé a sám jsem si proto připadal jak jednička. Později ovšem přišly dvojky a trojky a ve třídě jsem tím pádem vypadl z první pětky.

V letech, kdy jsem přicházel do puberty, získaly některé z těch pěti číslic zvláštní a vícesmyslné významy. I dnes mi přijde trapné a ulepené zmiňovat, jak se spolužák z vedlejší třídy vytahoval, že tu nejdivočejší trojku zažil s dvojkou holek s pětkami. Trapno mi bylo už tenkrát. Byl jsem nesmělý chlapec a slovo „trojka“ jsem si tehdy nespojoval s ničím jiným než s malou, třetinkovou sklenicí malinovky. Nesmělý jsem zůstal a tenhle nealkoholický význam má pro mě slovo „trojka“ doposud.

Třeba význam slova „dvojka“ se ale pro mě během let změnil. Když jsem na vysoké škole ochutnal své první sklenky vína, přestala pro mě „dvojka“ představovat známku. Její pozici převzalo známkové víno ve dvoudeckové sklenici. Tou dobou totiž nějaké tři dvojky, zapsané pedagogem do vysokoškolského indexu, nestály za řeč, kdežto tři dvojky, zapsané na účet číšníkem, dokázaly naopak řeč pěkně rozproudit. Zvlášť pokud je číšník postavil na upatlaný ubrus v nějaké zakouřené čtyřce.

Kde je ale konec těm opravdovým čtyřkám! Dokonce ani tu dvojku vína už vám dneska skoro nikde nenalejí. Všude se odlívá po deci. Inu, jak stárnu, i těch pět číslic pomalu mění svůj význam. Když se řekne „trojka“, už si sotvakdy vzpomenu na dávné chvástání pubertálního spolužáka. Dokonce se mi nevybaví ani ta limonáda. „Trojku“ mám dnes spojenou se stupněm biozátěže. Když ráno zahlásí v rozhlase, že „dnes bude biozátěž na trojce“, je mi jasné, že se až do své večerní dvojky rozhodně nebudu cítit na jedničku.