Jan Cempírek: Nebožtíci

Nejčastěji v podobě kostlivce, kterých pod dlažbou leží požehnaně. Ano, Budějčák si to často neuvědomuje, ale romantické náměstí je dávným hřbitovem.

A tak se nebožtíci z minulých století ukazují světu tu při opravě dlažby, tu při instalaci kontejnerů a nedávno i při rekonstrukci Solnice, kde začal vznikat nový restaurant. Stačilo zarýt pár sáhů pod povrch a hle, první kostřička vykoukla. Pak druhá, třetí.

Archeologové se k předkům chovali, nutno říct, pietně. Očistili, vyfotografovali, a … když jsem se ptal přítomné výzkumnice, co s kostrami dále, řekla prostě: nic, znova je zahrabeme.

Odpověď mě překvapila. Takže až tady bude ta pivnice, běžný provoz, stoly, hluk a tak, budou mít hosté pod nohama kostry? divil jsem se. A byl ujištěn, že ano, že jsou na to normy, a že co je v určité hloubce pod zemí, to se takříkajíc nevyndavá. 

A navíc nikdo neví, kolik nebožtíků pod Solnicí vlastně leží. Na výzkum celého prostoru není čas, peníze a taky …, usmála se vědkyně … a taky musíme přeci něco nechat budoucím kolegům. Ať mají archeologové i v 25. století co objevovat.

A v tu chvíli se mi vše propojilo. Rušná pivnice na jedné straně, trouchnivé kostry pod podlahou na straně druhé a k tomu vzkaz do vzdálených století – haló, haló, tady jsme nekopali, to necháváme na vás!

A toto zvláštní protnutí historie, současnosti a budoucích časů mě naplnilo nečekaným optimismem. Poznáním, jak je včerejšek, dnešek i zítřek jedno a totéž.

Byl jsem v tu chvíli úplný hinduista, přátelé. A jsem si jist, že třebaže z nebožtíků spících pod podlahou pivnice nikdo hinduistou nebyl, asi by se neurazil, že mu nad hlavou nyní den co den probíhá hodokvas, a že leží právě zde.

Spočinout na Piaristickém náměstí je totiž tak trochu za odměnu. Na dosah vám klokotá rušný životaběh, dvakrát do týdne probíhají trhy a teď ještě to pivo a veselí.

Kdo z nás to bude mít, přátelé. Kdo z nás i jako nebožtík zůstane tak blízko životu.