Ivan Mls: Co budeš dělat v penzi

Zajímavé je, že tento dotaz nepadl od nikoho známého, kdo se v této fázi životního cyklu už nějaký ten pátek pohybuje, ale od lidí, pro které je odchod do důchodů něčím tak vzdáleným jak mlhovina v Orionu od planety Země. 

Zkrátka pro člověka pracujícího a žijícího v nějakém rytmu daném vnějšími okolnostmi je těžké představit si časově neohraničené období takzvaného nicnedělání - a rád by pro ně měl nějaký řád a smysluplnou náplň. 

Upřímně řečeno, žádnou univerzální uspokojivou odpověď  jsem nedával – zpravidla jsem hovořil o tom, že se nějak zabavím, že bude víc času na chatu, turistiku, rodinu a tak. Prostě to nechám plynout a bude. Protože sám také nemám jasnou představu, vždyť jsem byl donedávna tím, čím i sami tazatelé - člověkem  s pevně daným pracovním rytmem a jasně nastavenými povinnostmi. Samozřejmě, v skrytu duše chován nějaké ty ambiciózní plány, jako že se konečně pořádně naučím nějaký cizí jazyk, podívám se někam, kam jsem se zatím pro nedostatek času nedostal, doženu všechny resty…

Budu ale s tím plánováním velmi opatrný, abych se do něčeho zbytečně nehnal. Moc dobře si vzpomínám na jednoho známého, který si ve čtyřiceti pořídil šestisvazkové Churchillovy válečné paměti, čtyřdílné Peroutkovo Budování státu a sedmidílné Proustovo Hledání ztraceného času. Tlusté svazky uložil do knihovny a plánoval, jak v penzi, až bude mít spoustu času, si tato stěžejní díla konečně přečte a významně tak rozšíří svůj duševní obzor. Tuším, že je mu osmdesát a k četbě se zatím nedostal, protože na to zatím stále neměl čas…

Takže než si něco plánovat a pak mít výčitky, že jsem to ještě neudělal, asi nechám věcem přirozený průběh - a ono se uvidí. Nicméně na rejpavou otázku závistivců „A co v tom důchodu vlastně děláš?“ jsem si už pro  jistotu připravil odpověď:

„Nic. A hrozně mě to baví.“

Přeji hezký den!