Hana Hosnedlová: Malování

Ale ono malování vlastně je takové stěhování na kratší vzdálenost. Kam jen vynést z místností všechen nábytek, zejména třeba v paneláku, kde žádné odkládací plochy prostě nejsou?

O moc lepší není ani tahání bytového zařízení z místnosti do místnosti nebo jeho kupení uprostřed. Ale nejhorší ze všeho je vyprazdňování útrob skříní, knihoven, skříněk a vitrínek, jejich přemisťování a posléze pak vracení na původní místo. To je doslova horor, zejména u milovníků knih či u sběratelů.

Když se ve vzpomínkách vracím do dětství, mám dojem, že se u nás malovalo každou chvíli – hlavně asi proto, že se všude topilo v kamnech. Skříně se odšouply doprostřed pokoje a přikryly starými prostěradly, drobné předměty se odnosily na chodbu a půdu, a pak už tatínek rozkročený na štaflích mával namočenou štětkou po stěnách a stropě... 

Nám dětem se moc líbilo, jak na štaflích chodil kolem stěn, i to, jak od pohybující se štětky lítaly drobounké kapičky a tečkovaly okolí. A také ta zvláštní, svěží vůně novoty ve vybílených místnostech.

Se zájmem jsme očekávali výběr barvy pro druhý nátěr stěn, v určité výšce později zakončený linkou. A pak hlavní bod – váleček se vzorem v kontrastní barvě či decentní stříbrné. Ani následný úklid jsme vlastně nevnímali jako stísňující...

Nevím, jestli to bylo dáno oním pohledem dětského vnímání, nebo všechno bylo tak nějak samozřejmější, že jsme se nad tím nepozastavovali... I když po technické stránce bylo tehdejší malování bytu náročnější než dnes, patří rozhodně ke vzpomínkám příjemným – oproti pomyšlení na to - stále odkládané malování – nynější...