Glosy: Jak si naplánovat dovolenou a Povyražení s hlodavci

Jan Flaška: Jak si naplánovat dovolenou

Vždycky v půlce května vytáhneme se ženou ze skříně mapu, abychom si nad ní naplánovali společnou dovolenou s našimi dětmi. Jiné páry v takových chvílích protáčejí globus a nazdařbůh vybírají exotické destinace, jiní si vystačí s mapou Evropy. My se po zkušenostech z předchozích let letos zadívali do plánku Českých Budějovic.

Už dávno jsme se totiž shodli na tom, že na dovolenou nepotřebujeme jezdit nikam daleko. I naše domovské město nám poskytuje dostatek příležitostí k tomu, abychom se pohádali a aby naše děti byly protivné, vzteklé a blinkaly v dopravních prostředcích. Exotiku lze zažít i v okrajových čtvrtích města, kde jsme nikdy nebyli, úpal můžeme chytit i na jezu u Malše, vykloubit si koleno se dá i při výstupu na Černou věž a zmatených Japonců s fotoaparáty se najde v ulicích taky dost. Krom toho člověk dost ušetří za suvenýry.

Ve skutečnosti existuje jen velmi málo důvodů, proč jet na dovolenou a platit za to hromady peněz, a všechny jsou úplně jalové. Posuďte sami:

Za prvé: Chcete zapomenout na všední starosti a zažít něco nového. No, ale kvůli tomu přece nemusíte jezdit do zahraničí! Stačí si třeba od kamarádů, co jedou na dovolenou, půjčit do opatrování kočičku s malými koťátky a od jiných kamarádů si na stejný termín půjčit věčně hladovou krajtu.

Dalším důvodem k cestování bývá, že si chcete rozšířit obzory. Jenže obzory si dneska můžete díky internetu rozšiřovat i doma na gauči. Na některých webových stránkách a diskusích se vám navíc obzory rozšíří tak, že byste byli radši, kdyby se vám zase scvrkly.

No a třetím častým důvodem k tomu jet na dovolenou bývá, že chcete poznat nové lidi. Proč se kvůli tomu ale někam štrapácovat? Nových lidí jsou plné ulice, stačí si je jenom pozvat k sobě domů a ještě si mezi nimi můžete vybírat.

Ve skutečnosti existuje jenom jeden jediný rozumný důvod, proč jet na dovolenou, a tím je přirozená lidská touha vyhnout se alespoň na pár dní mytí špinavého nádobí. My letos plánujeme nechávat nádobí hnít ve dřezu tak dlouho, dokud ho nevyplýtváme všechno. A v den, kdy se tak stane, zapomeneme na všední starosti a zažijeme něco, co jsme ještě nezažili - a jestli k nám zavítá někdo z krajské hygienické stanice, možná poznáme i nové lidi.

Jan Flaška působí jako středoškolský učitel. Psaní povídek a fejetonů je jeho koníček, stejně jako fotografování, webdesign a práce se zvukovými a grafickými počítačovými programy. Žije v Českých Budějovicích.

Pavel Kroneisl: Povyražení s hlodavci

Také máte problémy s malými myškami, které s vámi chtějí bydlet? V městských bytech to tak složité není, ale na vesnicích víme své. Mě například myšky připravily o pět tisíc korun, když zlikvidovaly v autě na hlavním svazku kabelů izolaci a všechno se muselo měnit. Jako důkaz, že to byly právě ony, mi v motorovém prostoru nechaly hnízdo.

Takže začal boj a musím říci, že dost nerovný. Myšky vítězí. Ale vzpomněl jsem si na vyprávění kamarádky Hanky, která měla s manželem Pepou chalupu na Šumavě u Mrtvého luhu. Myši byly i jejich problém. Běhaly prostě všude. Jenže Pepa je odmítal likvidovat, nechtěl ani pastičky, ani jed a podobné, jak říkal, drasťárny. Nebyl prostě myšovrah. Tak vymyslel svůj systém. Velký, vysoký prádelní hrnec, úzkou sklopnou lávku, na jejíž konec upevnil kousek špeku, a vše bylo hotovo.

Hrnec dal na patřičné místo, myška vyběhla po lávce a hopla, byla v hrnci, odkud se sama nemohla dostat. Jak mi Hanka říkala, fungovalo to bezvadně. Pepa lovil, ale také zvířátka v hrnci krmil, protože by přece neměla trpět hlady.

No a tak jednou za tři čtyři dny vzal milý hrnec, přebrodil potok před chalupou a vydal se daleko do přilehlé louky, aby myšky pustil na svobodu. Byl se svým počínáním velice spokojen. Nebyl přece myšovrah. Jenom Hanka to lakonicky komentovala slovy. „Víš, on se na té louce strašně nadýmal, a než se vrátil na chalupu, byly milé myšky už dávno doma a těšily se na houpačku a baštu v hrnci.“

Byl to vlastně takový zajímavý koloběh. Pepu ta hra bavila a myšky asi taky. Tak se léto co léto všichni dohromady vyblbli k naprosté spokojenosti. A tak to asi má být.

Pavel Kroneisl je publicista. Celý svůj profesní život spojil s českobudějovickým rozhlasovým studiem, kde pracoval především jako sportovní redaktor. Jeho hlas určitě dobře znají milovníci rozhlasových přenosů z hokeje a fotbalu. Dnes žije Pavel Kroneisl na Lipensku.

Petra Zimmelová: Na samotě u lesa

Každým rokem vzbuzuju závist svých kamarádek, když na otázku: „Kolik ty máš vlastně dovolené?“ odpovídám: „Dva měsíce.“ Ale z těch dvou měsíců si můžu opravdového volna dopřát asi tak čtrnáct dní. A další divící se obličeje vidím, když říkám, že mým nejmilejším místem pro dovolenou je náš pozemek s maringotkou, kde lišky dávají dobrou noc. A to doslova.

Je to totiž blízko lesa, na kraji vsi a za námi krásně kvetoucí louka, kam občas omylem zabloudí i ten lišák. Nejkrásnější jsou rána, kdy díky mírné nespavosti mezi pátou a šestou ranní vykouknu z okna a vidím, jak si to okolo štráduje srnka s mladým a opodál nadávají dvě bažantí slepičky panu bažantímu kohoutovi. Obě už vyvedly mladé a tak nám od božího rána pípají pod okny.

Další zásadní bonus téhle dovolené je, že jsem se ubránila a nemáme v našem domečku na čtyřech kolech internet. Mobilní data mám jen v telefonu, a tak kdyby šlo o život, tak se připojím, ale zatím si vystačím se stařičkým rádiem a zásobou knih. To je totiž absolutní relaxace. Oblékání, líčení a povinnou konverzaci zanechám ve městě a dovolenou trávím čtením a houbařením.

Houby a borůvky to je moje pohybová aktivita, ale opět se projeví můj takzvaný ženský mozek. Trpím orientačním nesmyslem a jsem schopna zabloudit skoro všude. Ale v lese přepnu do režimu „neztratit se“, a i když tam strávím několik hodin, vždycky se nějak vymotám. Mám systém divných květin, stromů a pařezů, podle kterých se orientuju. Jen nikomu nevysvětlím, kde rostou ty krásné masáky, protože trasa je za mravenčím pařezem pět minut rovně a u stromu se šiškami na kraj lesa.

Neláká mě moře, ani turistická letoviska, já si musím odpočinout. A od toho dovolená je - odpočívejte a užívejte léta.

Petra Zimmelová je vysokoškolská pedagožka. Působí na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Celý svůj profesní život se věnuje problematice seniorů. Volný čas tráví nejraději se svým malým vnukem, ráda na kole i pěšky poznává Čechy.

Roman Kozák: Rady

Vážení posluchači, nevím, jestli se na nás poslední dobou valí víc problémů anebo rad, jak se s nimi vypořádat. Nechci do současného galimatyáše přidávat další, ale nějak se tomu přívalu postavit musím.

Nuže, svět je tak veliký a možnosti natolik nepřeberné, že zkrátka nelze stihnout všechno. Smiřme se s tím. Nenechme se ovlivnit těmi, kdo se neustále a bez oddechu ženou odněkud někam, jen aby jim něco neuteklo a aby o něco, prý nezbytného, nepřišli. Zkrátka, navzdory záplavě reklam, navzdory mediálním lavinám a všudypřítomnosti internetu si musíme umět vybrat jen něco. Ale co vlastně? Dáte-li na mě, pak si vyberte to, co je pro vás a) důležité a b) do čeho můžete dát svou lásku.

Všechno se opravdu stihnout nedá; vždyť je ještě tolik kopců, na které je třeba vystoupat, je ještě tolik knih, které je třeba přečíst, je ještě tolik příbuzných a přátel, s nimiž je dobré se sejít, je tolik piva, co je třeba vypít, a je ještě tolik hudby, kterou se lze potěšit.

Abych byl konkrétní: moje manželka jednou zvedla telefon, kdosi po ní cosi chtěl, a ona to odmítla slovy: „Kdepak, to nejde! Já si teď musím číst!“ Ano, rozečtená kniha, to je argument!

Ostatně, nedávno jsem navštívil jeden koncert. A jeden z hudebníků to vidí podobně: pravil, že podle něho se život neměří počtem výdechů a nádechů, ale chvílemi, které nám vzaly dech.

Roman Kozák je volarský výpravčí, autor několika knih z železničářského prostředí a ze Šumavy. Nejznámější jsou jeho Pohádky ze šumavských lokálek. Dále též - dle vlastního životopisu - nástěnkář, velocipedista, houbař, fotograf, obřadník, čtenář, recesista a hledač zapomenutých časů.

Další sloupky najdete ZDE.