Zdena Kolářová: Spánek

Pamatuji si, když mě po těžkém úrazu konečně pustili domů z nemocnice, zavrtala jsem se do postele a skoro celé dny prospala. Ani na jídlo jsem se moc nebudila. Spánek mi „chutnal“ tak, že se rodina dokonce dotazovala lékaře, jestli je to normální.

Ujistil je, že ano, zvlášť, když se to děje spontánně, bez prášků a pomocných prostředků. Je fakt, že jsem se s každým probuzením zotavovala mílovými kroky a možnost slyšet za snovou oponou tichounké předení rodiny, považuji dodnes za vjem bezpečí a toho, čemu říkáme rodinné zázemí.

Dva měsíce jeli moji kluci naplno. Ten starší vařil, mezitím mě instaloval do vany, abych se na sedátku mohla umýt, ten mladší luxoval a myl podlahu, když mě sanitka odvezla na kontrolu do nemocnice.

Kadeřnice Marcela přijela na kole, aby mi ostříhala vlasy, jedna kamarádka přišla s kytkou, druhá mi přinesla mé oblíbené pleťové mléko a obě poměrně drsně zažertovaly, abych konečně nechala toho povalování a šla něco dělat, což bylo ještě evidentně neproveditelné, a proto to vyvolalo značné veselí.

Denně jsem v té době v duchu, zvláště v noci, chodila plakat do háje lítosti, proč zrovna mne potkalo takové bolestivé trápení, utvrzovala se, že nic nemá cenu, když se prostě ve svém věku nemůžu vrátit do úplného zdraví.

S pomocí lidí kolem sebe, díky jejich často neviditelné podpoře, jsem se opět postavila na nohy, a to doslova. Zase jsem uvěřila v krásu života. A taky v rodinu a přátelství. Bez toho všeho se člověku špatně žije. A tak dík, že smím pár přátel mít.