Z dovolené v Itálii jsme v srpnu 1968 odjeli do Kanady, vzpomíná veterinář Martin Lis z Krešic u Písku

Už po malé chvilce rozhovoru chápete, v čem jsou kořeny jeho úspěchů: v životní vitalitě, optimismu a smyslu pro humor. Když jsem poslouchala jeho vyprávění, opět jsem si s lítostí uvědomila, jak velkou ztrátou byly pro Čechy dvě poslední velké vlny emigrace (roky 1948 a 1968). I když se mnozí emigranti se na stará kolena vrátili domů – ani Lisovi nejsou výjimkou – jejich potomci dnes žijí v cizině a vnoučata většinou ani neumí česky.

„Jako student gymnázia jsem často pomáhal na statku u příbuzných,“ vzpomíná Martin Lis na doby, kdy se rozhodoval, co by chtěl jednou v životě dělat, „a zalíbila se mi práce veterináře, jenže na vysokou školu jsem se z kádrových důvodů nedostal.“

Pamětníci si ještě vybaví, jakou cestou bylo tehdy možné ošidit bdělé orgány: člověk šel do zaměstnání a na studia se hlásil z práce, kde se ke kádrovým prohřeškům rodičů nepřihlíželo. Tak se i Martin Lis nakonec dostal z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi na vytouženou brněnskou veterinu. Po absolvování školy se do ústavu vrátil a začal budovat svou odbornou kariéru. V roce 1968 už měl za sebou i stáž ve Francii, ale všechno překazila sovětská okupace.

Nové začátky za oceánem
„Byli jsme právě s celou rodinou na dovolené v Itálii, když do Československa přijely sovětské tanky. Rozhodli jsme se, že se už domů nevrátíme. Uvažoval jsem o emigraci do Austrálie, kde je spousta ovcí a kde by neměl veterinář nouzi o práci, ale žena se nakonec rozhodla pro Kanadu,“ vypráví, jak to tenkrát bylo.

Nové začátky za mořem nebyly pro rodinu tak těžké, protože Martin Lis měl v Montrealu pracovní kontakty a hned se mu podařilo získat místo. Vystřídal několik vědeckých ústavů, dostal se i na ministerstvo životního prostředí, kde zkoumal divoká zvířata žijící na severu Kanady, a podílel se také na výstavbě speciálních zvěřinců pro laboratorní zvířata.

„Nakonec jsme se na důchod vrátili s manželkou do Čech,“ říká Martin Lis v rozhovoru, který vedeme v krásně rekonstruovaném venkovském stavení nedaleko Písku, „oba máme rádi přírodu, pořídili jsme si koně a psy a jsme tu spokojení. Jediné, co nám kazí náladu, je politika – mysleli jsme si, že jsou Češi přece jen inteligentní národ. To si takhle ráno vezmeme noviny, žena čte a vzdychá: To snad není pravda…Kam jsi mě to zatáh´? Tak já jí pro změnu předčítám z internetu z kanadských novin, aby viděla, že to zase tak velký rozdíl není!“

Vzpomínky veterináře Martina Lise si poslechněte v sobotu 15. března v 18:05 na frekvencích Českého rozhlasu České Budějovice – 106,4 MHz pro jižní Čechy, 88,2 MHz pro Slavonicko a Dačicko – anebo živě na internetu.