Výroba kachlů je alchymie, v níž se snoubí všechny živly

V Horní Plané se ale autoři seriálu Cesty za teplem dozvěděli i podstatnější informace. Třeba to jak náročné je trefit při výrobě kachlů stejnou barvu a tip povrchu a že kachle pro kamna, pece a sporáky se nevyrábějí sériově, ale na zakázku, vždy pro konkrétní stavbu.

Návštěva v továrně na kachle začala v sádrovně, místnosti plné pytlů, plných i prázdných, bílého prachu a zvláštní vlhké vůně, kterou dobře znají malíři pokojů. Tady se spotřebují za rok tuny sádry při výrobě forem, ovšem tomuto procesu předchází chvíle tvůrčího vypětí modeláře, který svou fantazií zapřaženou často do přání zákazníků i představ kamnářů, projektantů topidel a hlavně vlastníma šikovnýma rukama vytvoří z hlíny jediný kus, podle kterého se vyrobí všechny další kachle.

Pece jsou jako staré dámy
Prázdné sádrové formy, pak už jen čekají, až je naplní řiďounké blátíčko, neboli šlikr čili licí směs. Její složení je pochopitelně výrobním tajemstvím. Co ale tajné není, že po třech hodinách po nalití do sádrové formy směs ztuhne a sama už drží tvar. Po krátkém vysušení pak putují kachle do glazovny, kde je na lícovou stranu nastříkáno na gram přesné množství příslušné glazury.

Výrobna kachlů|foto: Vít Pešek

Kupodivu u některých barev a efektů, ani tato přesnost nezaručí, že po výpalu budou kachle ze dvou různých pecí naprosto stejné. Právě to je také největší libůstka výroby kachlů. Každá zakázka se musí vypálit najednou v jedné peci. Právě proto nemají v Horní plané jednu velkou, ale více menších pecí.

Pece jsou podle slov majitele továrny jako staré dámy, které si musejí zdejší pracovníci předcházet a chovat je v náležité úctě, to aby všechny, jak říká Martin Čermák, kosmické vlivy působily ve prospěch kamnářů. Výroba kachlů je totiž druhem alchymie, neboť se v ní spojuje působení všech čtyř živlů.