jana blažíčková|paní před chvílí se spletla .Mistr Petr Manoušek je mistr zvonařský.
David|Zaniklá řemesla? těch je spousta,já se zabývám takovou tou ošklivou prací při renovacích vozidel,stará auta vídám ne jako naleštěné klenoty,ale v tom stavu,jako se dochovaly,kdy by vnich nikdo nehledal nic krásného,takže to vezmu jen z pohledu těch profesí,které jsou nezbytné pro tyhle práce:
Karosář: člověk,který z pár fošen umí podle výkresu ale někdy i jen podle obrázku vyrobit kostru karoserie starého auta ,ta totiž bývala před válkou téměř výhradně dřevěná a plech byl jen na povrchu.Je to takový lepší truhlář,nepoužívá lepidla,vše je jen čepované a kolíkované,žádné hřebíky a málo šroubů.Na tuhle kostru pak z tabule rovného plechu vyrobí přesně pasující potah,vlastně takový obleček-vše,co je vidět na povrchu. Plech není látka a ani se s ním nedá pracovat jako s papírem, nikomu,kdo to neviděl na živo nevysvětlíte,jak je to veliké umění,ušít autu slušivé šatičky..
Čalouník-sedlář:takový človíček,který dokáže udělat pružinovou vložku ,potáhnout ji žíněmi,vatou a nakonec látkou nebo kůží,aby to bylo nejen krásné,ale i pohodlné.. A to nemusí být jen v oboru aut,vždyť dříve byly takhle dělané i čalouněné židle do domácnosti.
Pasíř: člověk,který zase z kusu plechu vyrobí třeba krásnou poklici na kolo-anebo když zrovna nejede kolem žádné auto,udělá krásnou korouhvičku na střechu,nebo báň na věžičku..
Galvanizér: človíček,který celý den pracuje ve vlhku,smradu,většina kapalin co používá jsou jedy nebo aspoň látky vyvolávající alergie a nemoci z povolání.Ale když umí,je to nádhera,umí udělat z měděné bižuterie zlatý šperk,nebo třeba pochromuje masku chladiče na staré auto tak,že se v něm vidíte jako v zrcátku..
Automechanik: to je snad jediný učební obor,který se ještě vyučuje,ale dříve museli umět třeba udělat generální opravu motoru,ne to jen vyměnit,jako dnes.
Já vím,všechno jsou to obory,které převálcovala doba,už nejsou potřeba..Stejně jako mlynáři,hamerníci,kameníci,kteří uměli přímo na stavbě vytesat z kamenů schody ,
Teď slyším
Lada z litoměřic|Dobry vecer zdravim posluchace nocni linky,nejde nahradit stroji rezbarstvi,kosikarstvi,zedníci,kuchare,pekare,zahadniky,prodavace a automechanici a rucni remeslne profese,ja pracuji jako strazny a myslim ze toto povolani take nejde automatizovat,posloucham vas kazdy den ,zdravim z litoměřic láďa
Marta z Trutnovska|Dobrý večer,
pracovala jsem v kožešnické továrně Kara i když v administrativě. A jak poslouchám ostatní příspěvky napadlo mě, že mizi všechno, co je spojené s výrobou kožešin a kožichů.
A moje maminka byla vyučená modistka, i to je profese, která mizí.
Jana|Hezký večer všem. U nás na vesnici moje babička, říkalo se u nás stařenka- tak ta šila kroje. Dřív v těch krojích vlastně chodily všechny starší ženy a moje stařenka jim ty kroje šila. Další švadlenou byla i stařenka mojí švagrové. No ale jak ony dvě zemřely, tak v podstatě všichni už kupovali konfekční šaty, přestaly v krojích chodit a tak toto řemeslo úplně vymizelo. Já ještě mám tyto šat schované ve skříni, hodí se na nějakou vzpomínkovou přehlídku starých řemesel.
Pavel|V Ústí n.Lab. je u nádraží ulice V Jirchářích - (koželužská), to už je se soukenictvím také stará profese
posluchačka Věra|.....dobrý večer, vzpomínám, že chodil každý měsíc po vesnici kužkař a volal: ...kůůůže, kůůůže, a vykupoval cestou stažené kůže z domácích králíků, které musely být patřičně natažené, nesměly být potrhané a za ty dával 2 až 3 koruny, kolo měl celé ověšené těma kůžema, dodával je do výkupu ....no a z toho se vyráběly třeba čepice s límci, nebo teplé vesty, ledviňáky atd.
.....no jinak si myslím, že bych si asi robotem nenechala opravit zuby....pěknou noc.....
Inka|Přeji pohodové noční povídání Vám, paní Zorko, i všem posluchačům! Bohužel jsem nemohla dnes poslouchat od začátku, tak nevím, zda profese, které mám na mysli, už někdo nezmínil.
Myslím, že nejde roboty nahradit kominíky, dále instalatéry pro plyn a vodu, archeology, studnaře, štukatéry, a také restaurátory nábytku a obrazů,
Z dětství si pamatuji, jak ulicemi měst projížděl vůz s pánem, který svážel z domácností suroviny použítelné pro další zpracování. Nikdy nezapomenu na ten jeho hlas vyvolávající: "hadry, kosti, kůže". Moc zdravím a těším se na další povídání!
Jana Praha|Současné mrazy mi připomněly zaniklou profesi ledařů, kteří sekali led z Vltavy a vozili ho do hospod. Robot asi nenahradí květinářky, ani učitele - vidíme ten problém nedostatku osobního vztahu při distanční výuce.
Zdeňka|Dobrý večer všichni! Nedá mi to nepřipojit se do diskuze o řemeslech, které se ztrácejí, nebo už i ztratily. Já jsem vyučená "Uměleckou zpracovatelkou přírodních pletiv". Tento učební obor byl zaveden a vyučován pod Školským ústavem umělecké výroby v Praze a praxi jsme vykonávali v Okresním průmyslovém podniku Bakov nad Jizerou od roku 1967. Nás bylo v 1. ročníku 13 děvčat a učily jsme se zpracovávat "přírodní pletiva" - hlavně orobinec, lýko, junkus, kukuřičné šustí, palmové listí, proutí...Spolupracovaly jsme s výtvarnicí, která navrhovala nové vzory a my jsme podle nich vytvářely to, co se v klasické výrobě ještě neobjevilo. Byly to klobouky, lampová stínidla, pantofle, kabely, drobné dekorační předměty - to vše různých tvarů a vzorů. Výrobky se u nás v republice také prodávaly v prodejnách uměleckých řemesel, ale byly dost drahé. Hodně z nich šlo na vývoz. My jsme měly ale výdělky jen velmi malé a díky tomu téměř žádná po vyučení v oboru nezůstala. Toto řemeslo před tím, a vlastně i potom, vykonávali jen na domácí pracovníci, a dnes už je jako rarita jen jedna paní, která se jím zabývá. Je snad z Mnichova Hradiště, je prý snad samouk a toto řemeslo propaguje na výstavách. Je to velká škoda, řemeslo a jeho výrobky jsou velmi krásné a dnes hodně ceněné... Zdraví Zdeňka ze středních Čech.
Jari|Hello NL, Jedno ztracené řemeslo je cinařstvi. Poslední cinař byl Karel Král v Balbinové ulici v Praze. Vyráběl neuvěřitelné věci pro dění užívání
Jari
Dana|Dobrý večer, já si myslím, že žádný robot nemůže nahradit restaurátory starých kulturních památek, jen nevím jestli to za nějakých pár let ještě bude někoho z dětí bavit...
Frantisek Svaricek|pANI TO RIKALA SPRAVNE FLIKOVALI SE PLECHOVE HRNCE A DRATOVALY HLINENE VYPALOVANE HLINENE NADOBY NA BABOVKY (KUDLUF PO NASEM,PEKACE NA PECENI KACEN ATD. TAK TO SE DRATOVALO,BYLI NA TO SIKOVNI CHLAPI ZE SLOVENSKA.
Tom|Pan Obr v Čechách pod Kosířem má muzeum kočárů. Samotné kočár jsou přehlídkou "zaniklých" řemesel - za všechny je to řemeslo kolářské. To je historická záležitost, ale paní, která hovořila o knihařích má také pravdu. Brzy začnou mizet i klasičtí tiskaři. Digitální technologie už začínají válcovat ofset.
Jitka z Tábora|Zdravím v redakci, paní Zoro, také zdravím všechny posluchače a děkuji za zajímavé téma.
Moje maminka pochází z městečka na Vysočině. V roce 1944 tam šilo 9 dámských krejčových a 3 krejčí. Konfekce začínala pomalu a nakupování v obchodech se rozjelo teprve po válce. Tohle řemeslo tak, jak se dělalo kdysi, už také nikdo neumí. Tenkrát na šatech musely být záševky, nejenom vertikální, ale i horizontální, aby šaty seděly dokonale, dělal se i malý záševek na ramenou. Dámská krejčová si musela umět udělat i střih, vzít míru zákazníkovi a délka šatů se měřila od země podle pravítka. Moje maminka uměla i dokonale přešívat starší róby. Látky se totiž neopotřebovávaly (nevím, jak je to možné), jenom prostě šaty vyšly z módy. Na maškarní ples mi ušila úžasné "bledě modré krasobruslařské šaty" ala Hanka Mašková. Ušila mi i krasobruslařské boty, které se navlékly přes lodičky. Kamarádky mi je tenkrát hodně obdivovaly.
Já ve snaze se mamince vyrovnat jsem požádala tatínka, zda by mi nevěnoval odložený balonový kabát. Tatínek mi ho ochotně věnoval s tím, že jej stejně nebude nosit a očekával, co z toho bude. Pracovala jsem na tom asi týden, vykreslila si střih z ženy a módy a tajně šila. Ušila jsem dvě mlynářské čepice, každou z pěti dílů s kšiltem. Byla to opravdu veliká fuška. Když jsem rodičům ukázala svůj výtvor, začali se mi smát. Prý čekali, že ušiju něco většího, třeba sukni, nebo kalhoty, ale z celého kabátu dvě čepice, to by je prý nenapadlo ani ve snu. Dnes není potřeba něco šít, nebo třeba štupovat (spravovat) ponožky. Štupování mě a sestru maminka naučila, ale dělala jsem to jen zpočátku manželství a velmi nerada. Občas mě popadne chuť něco ušít, ale jenom zcela výjimečně a někdy také z nutnosti. Myslím, že je dobře, že se k některým starým profesím lidé vracejí. Některé profese, třeba dráteník, zcela zaniknou a jiné, třeba opravář mobilních telefonů, vzniknou. Takový už je život. Přeji všem hezké poslouchání.
