Uprchlíci a dilema, zda pomáhat člověku v nouzi, nebo mít strach z islámu

Seminář uspořádal Psychosociální intervenční tým společně se studijním oborem Diakonika - křesťanská pastorační a krizová práce. Ten lze studovat na Evangelické teologické fakultě. Závěry pozoruhodné diskuze shrnula pedagožka a psycholožka Bohumila Baštecká.

„Dilema uprchlík a domorodec a s tím spojené dilema islám a křesťan – tak něčím je to samozřejmě roztomilé v tom, že my jsme žádní velcí křesťané nebyli, dokud jsme to nepotřebovali formulovat právě pod vlivem někoho, kdo je jiný. Takže to štěstí, které může nastat, je, že možná tady křesťané formulují, čemu věří. A jestli věří v pomoc člověku v nouzi (to setkání začalo milosrdným Samařanem), tak dělají to, co mají dělat. Pak jedou na hranice a pomáhají.“

Jedním z dobrovolníků, který pomáhal uprchlíkům, je Vojtěch Hauser. Působil na srbsko-maďarské a srbsko-chorvatské hranici. Po návratu do své české farnosti se setkal s následující reakcí.

„Ta skutečně první reakce byla lehce zdrcující, protože jsem přijížděl z prostředí, které bylo dramatické, ale pro mě vcelku srozumitelné. A vrátil jsem se do prostředí, kde ten problém nebyl lehce uchopitelný, protože scházely informace. Takže první otázky, které jsem dostával, byly otázky typu: Kdo stojí za tím islámským spiknutím proti křesťanství? Což byly otázky pro člověka, který přijížděl z terénu od těch konkrétních lidí, s nimiž přicházel do kontaktu, zcela zdrcující. Takže mi přišlo, že tam byl strašně nepatrný ten lidský rozměr, který bych právě v křesťanském společenství očekával. A musím se přiznat, že mi scházel a to byl velmi výrazný šok, který mě potom nasměroval zpátky do Srbska.“

Ilegální uprchlický tábor u řecké vesnice Idomeni|foto: Petr Vavrouška

Dalšího dobrovolníka Zdeňka Ralíka jsem se zeptala, jestli je nutné mít z uprchlíků strach.

„Když řeknu jenom čísla, že 2/3 lidí, kteří přicházejí do Evropy, jsou ze Sýrie nebo z Iráku, takže to jsou lidé, kteří jsou postižení konfliktem na Blízkém východě. Asi 20-25 % lidí přichází z Afghánistánu, a pak jsou nějaká drobná čísla z jiných zemí. Když jste na tom místě, tak lidé, které nejčastěji vidíte, jsou kompletní rodiny s dětma, s prarodiči, každý jeden člověk, se kterým začnete mluvit, má nějaký konkrétní osud, který s Vámi sdílí. Já jsem během těch svých výjezdů tam neměl strach a nebál jsem se. Ve chvíli, kdy vidíte toho konkrétního člověka, tak ten strach nemáte. Ve chvíli, kdy je to masa, která je popisovaná tak, jak je popisovaná v našich médiích, nebo spíš na Facebooku než v médiích, tak se není co divit, že lidé mají obavy.“

K dilematu zda pomáhat uprchlíkům nebo je odmítat, Bohumila Baštecká říká.

„Lidé se prý dělí na ty, kteří mají radši bezpečí, a na lidi, kteří mají radši třeba nové zkušenosti. Když byste se podívala, kolik lidí jezdí od nás do zahraničí, tak by se skoro dalo říct, že po těch nových zkušenostech toužíme. Takže zatím je dobré předpokládat, že jsou tady minimálně tyhle dvě strany: Lidé, kteří touží po klidu a bezpečí, a lidé, kteří se těší na to, že konečně začne někdo vydělávat, a nebude se argumentovat tím, že společnost stárne, protože najednou rázem omládne. A budou to zajímaví lidé a nebudou mít pořád ty stejné řeči... Ten vtip je pro mě třeba minimálně docenit, že jsou tady (i kdyby minimálně) dvě strany a že mě trošku štve, že naše politická reprezentace zdůrazňuje jenom jednu – a to bezpečí a bezpečnostní hrozbu. Že to skoro s ničím jiným neztotožňuje.“

Uzavírá psycholožka a vysokoškolská pedagožka Bohumila Baštecká.