Sýček už dávno nevěstí smrt, sám je na pokraji vyhynutí

Na jihu Čech je můžete při troše štěstí vidět jen na třech místech. Jedním z nich je ale hlubocká zoo. „Sýček je noční nebo večerní pták a přes den se málo ukazuje. Je to takový náš tradiční chovanec, protože patří mezi zvířata naší přírody. Většinou se nám daří je i rozmnožovat,“ říká zástupkyně zoologa Jitka Králíčková.

Není to ale úplně jednoduché. „Aby se rozmnožovali, musíme jim vytvořit prostředí, které se jim bude líbit. Jsou potřeba hlavně odpovídající budky, a protože jsou plaší, mají radši přítmí a víc zarostlou voliéru. Sýček je i dost náročný na krmení. Malé sovičky mají rychlý metabolismus a potřebují denně dost velký přísun, není to jako u velkých sov, které si mohou dovolit třeba den hladovět,“ dodává Jitka Králíčková.

Sýček obecný patří v naší přírodě k nejohroženějším ptačím druhům. V jižních Čechách nejsou za posledních deset let zprávy o hnízdění těchto sov. Jihočeští ornitologové zaregistrovali sýčky v minulém roce jen ve Strakonicích a v Chrobolech na Prachaticku.

„Hlavním prostředím, které sýček potřebuje ke svému životu, jsou pasené trávníky s velkým množstvím drobných hlodavců a velkého hmyzu, a to je přesně to, co u nás zmizelo. Druhou věcí je, že sýček opustil svá přirozená hnízdiště v dutinách stromů a naučil se hnízdit v lidských sídlech, kde naráží na mnohá nebezpečí, která tu dříve nebyla. To jsou různé vodní plochy, roury, bazény, kam zvířata zapadají a nemohou se dostat ven,“ vysvětluje českobudějovický ornitolog Jiří Bureš.

Sýček má malý akční rádius. Navíc není tažným ptákem a zůstává stále na jednom místě. Obnovení jeho populace na našem území je proto jen málo pravděpodobné.