Sklizeň ovoce může být nejenom dobrý výdělek, ale i terapie

„Tahle práce se nám líbí, protože jsme pořád na čerstvém vzduchu v přírodě,“ říká dvaapadesátiletý Michal Pešťák, který je zaměstnancem sociální farmy tři měsíce.

Předtím měl trochu problém sehnat práci. „Byl jsem na úřadě práce a dělal jsem stavbyvedoucího, ale tam je hodně psychická zátěž, a to se po letech na člověku projeví, takže v dnešní době to už vykonávat nemůžu. Přes společnost Pomoc jsem se dostal sem, po zaškolení jsem prostřihával stromy a teď sklízíme úrodu,“ popisuje.

Anna Pazderová pracuje na sociální farmě už skoro pět let. „V pětapadesáti jsem dostala infarkt. Nikde už mě nechtěli před důchodem, jak to tak bývá, a potom jsem se náhodou dostala k této firmě. Jsem ráda, že mě tu zaměstnali,“ vypráví.

S myšlenkou zaměstnávat lidi s handicapem přišel Jiří Netík přibližně před osmi lety. Byla to vlastně náhoda. „Můj děda se přátelil s rodinou Rohlenů, jejich synové, což je můj otec a pan Rohlena, byli zakladatelé spolku Pomoc, který přišel s myšlenkou pomáhat postiženým. Právě pan Rohlena má totiž syna s postižením a my jsme se spolu už od dětství potkávali,“ popisuje.

Smyslem sociální farmy je nejen provozovat zemědělskou výrobu. Práce v sadu je podle něj svým způsobem terapie, která určitě pomáhá.

Jiří Netík zpočátku zaměstnával lidi s handicapem pouze na určité práce a jenom na určitý čas. Za velký úspěch považuje to, že v současné době pro ně má práci po celý rok.