Povídka: Cesta do budoucnosti

Tři, čtyři a tik. Klap. Hodiny, srdce. Dokolečka dokola. Sem tam a tam sem. Připomíná mi to otevřené okno v zimě.

Venku je tolik věcí, které jsou přikryty sněhem a ty je nevidíš, jen sníš o tom, co pod ním může být... Bíla krajina splývá s nebem a připadá ti, že se v ní topíš. Smíříš se s tím, že si tu zůstal sám a všechno kolem tebe už je potopeno v moři bílé.

Tam někde nad tebou je pár modrých mraků, které ti ukazují, že i zdánlivé nekonečno, které si pod tou bílou clonou představíš má taky svůj konec, jenže ty se k němu nedostaneš. Musíš najít jiný, který je trochu blíž. Nezbývá ti moc času, vlny bílého moře pohání příliv.

Fúú. Po kolena ve sněhu a nic, pořád nic. Někde v dáli je možná něco podobného jako ty, ale tam se už nedostaneš. Napadne tě, jestli se to něco dostane k tobě, ale rázem to zavrhneš, pochopitelně, protože si v tom až po uši.

Zrnka sněhu jsou jediný zdroj času – přesýpací hodiny, obrácené proti tobě. V uších ti zní jejich tóny, když ti je zasypává sníh. Najednou je slyšíš někde nad sebou. Hypnotický rytmus padajícího sněhu ti oslepil smysly. Už nedýcháš, srdce ti pomalu přestává bít. Nenadálé ticho tě vyvádí z toho zimního spánku.

V tom otevíráš oči. Je ti děsná zima. Na stole je hromádka sněhu. Otevřené okno a venku je bílo. Koukneš se na strop a vyskočíš. Prudký náraz. Klap. Delfín narazil do padajícího nebe. Zpocený vstáváš z postele uprostřed Sibiře.

Otočíš se a okno je zavřené. Otevřeš ho. A najednou to vidíš. Přímo uprostřed sněhového nekonečna. Jde to k tobě. Zrychluje.