Jiří Březina starší: Hory a já

A samozřejmě fotografovat, protože za každým stoupáním vám režie nachystala úplně novou scénu. Navíc tu pouhou chůzí získáváte převýšení, na které byste jinde potřebovali letadlo nebo dron. Pro fotografa jsou vlastně hory takovým dronem zdarma.

Kopce mě ale nejen baví na pohled, ony ve mně uvolňují i skrytou energetickou rezervu, která na rovině nefunguje. Neumím si to vysvětlit, ale zatímco po deseti kilometrech na rovině jsem utahaný jako pes, a ve městě je to nejhorší, stejná trasa v horách funguje spíš jako zahřívací kolo a bez znatelné únavy jdu dál. Ne že by mě horská túra neunavila, ale únava zdvořile počká, až dojdu k cíli a praští se mnou, až když si zuju boty. Pak se báječně spí. Jestli tenhle doping souvisí s nadmořskou výškou, čistým vzduchem nebo s tím, že je pořád na co koukat, nevím. Ale možná se vším dohromady.

Mnoho lidí fascinuje moře, já k nim nepatřím. Jako každý suchozemec jsem byl na moře zvědavý, to dá rozum, ale na první setkání s ním jsem si musel počkat dvaadvacet let. Moc mě neohromilo, bylo studené a špinavé a špatně se mi v něm plavalo. Později jsem sice poznal moře teplejší a čistší a některá stála i za delší pohled, ale víc než hodinu mi nadšení nikdy nevydrželo.

Na horách je to jiné. Také proto, že tam není těžké vyhnout se davu. Nejen že je tam hezky, ale vždycky se dá popojít někam, kde můžete být sami nebo jenom s lidmi, které si vyberete. Na hory nedám dopustit.

Přeji vám hezký den.