Nechtěl nechat příběhy vyšumět, tak začal Vladimír Hajner v důchodu psát pohádky

Vladimír Hajner, autor pohádek z Volar

Životní zkušenosti dokáže zúročit dvaaosmdesátiletý Vladimír Hajner z Volar při psaní pohádek. Oslovuje ho také šumavská přírody nebo fotografie, které sám pořídil. Jindy mu jako téma poslouží skřítkové z mobilního telefonu.

K psaní pohádek Vladimíra Hajnera motivuje život. „Poznal jsem za svůj život spoustu lidí, a to byl můj začátek pohádek,“ říká.

Promítají se v nich zážitky z profese kartografa, z období, kdy pracoval na stavbách, geologických průzkumech, v rozmnožovně scénářů na Barrandově nebo tiskárně jízdenek. „Bylo mi líto nechat ty příběhy jen tak vyšumět do vzduchu, tak jsem si koupil notebook a tiskárnu a začal psát,“ vypráví.

Když pohádkové příběhy dokončí, sám je sváže a darujeme maminkám malých dětí. „Až mi to někdy manželka vyčítala, že mám samé známé ženské, ale to byla cesta k dětem. Když se přiblížíte k myšlení dětí, tak už to jde samo,“ směje se.

Dosud napsal na čtyři desítky pohádek. V některých se objevují zvířátka, jiné mají trochu ekologický podtext a vštěpují dětem lásku k přírodě. „Já miluji přírodu, proto jsem také utekl z Prahy a s manželkou jsme se přestěhovali do Volar,“ vysvětluje.

Do pohádkového vyprávění se mu ale také promítl skřítek mobilu. „Tahle technika pro mě byla taková záhadná věc, se kterou se můžu dorozumět, která mi dokonce něco říká, co ani já někdy nechci, a z toho asi vznikl skřítek z mobilu,“ komentuje.

Specialitou Vladimíra Hajnera jsou konkrétní jména pohádkových postav. „Děti mají rády, když se v pohádkách objeví jejich jméno, takže já jsem někdy upravoval ty pohádky, aby dítě slyšelo své jméno. Tahle jsem se vlastně celý svůj důchod bavil,“ dodává.

Vladimíra Hajnera znají i v kavárně v Prachaticích, kam jezdíval na kávu a zákusky. „To tady ještě pracovala moje neteř, které se narodila dcera Eliška. On přímo pro malou Elišku a Editku, která se narodila později, napsal pohádky,“ vypráví paní Růžena.

„Napsal pohádky pro mého syna Matěje a pro moji neteř Aničku. Působí na mě jako dědeček z pohádky,“ dodává paní Olga.