Nahrávání zvonů je i dobrodružství, Jana Kopřivu zamkli ve věži

Tým, který zaznamenává hlasy jihočeských zvonů, vede Jan Kopřiva. Všechny zvony přeměřuje a údaje si také zapisuje
Tým, který zaznamenává hlasy jihočeských zvonů, vede Jan Kopřiva. Všechny zvony přeměřuje a údaje si také zapisuje

Od ledna 2008 patří k vysílání Českého rozhlasu České Budějovice cyklus Hlasy jihočeských zvonů. Každý den oznamují pravé poledne. Vyzvánění zvonů zaznamenává po celém kraji tříčlenný tým - redaktor Jan Kopřiva, mistr zvuku Marek Svoboda a kampanolog Radek Lunga z Biskupství českobudějovického.

„Myslím si, že Radek Lunga už na začátku věděl, že to bude mít pozitivní ohlas. My jsme to zjišťovali postupně a opravdu zájem posluchačů je nebývalý. Zvon je zkrátka věc, se kterou se lidé identifikují, bez ohledu na to, jestli chodí do kostela nebo ne. Na svůj zvon nedají dopustit,“ komentuje Jan Kopřiva.

Tříčlenný tým dokumentuje zvony v jihočeských věžích a zvonicích. Začíná se vždy výběrem lokality, poté Jan Kopřiva kontaktuje příslušné faráře, kostelníky, lidi spjaté s konkrétními zvony. „Zatím se nestalo, že by některá farnost natáčení odmítla, naopak se hlásí se samy a my jim velmi rádi vycházíme vstříc,“ dodává.

Snaží se mapovat rovnoměrně zvony z celého kraje. Zásadní je podpora budějovického biskupství, které je vlastníkem zvonů a bez jehož souhlasu by unikátní rozhlasový cyklus vůbec nemohl vzniknout.

Když Jan Kopřiva dorazí s mistrem zvuku na místo, nejprve vystoupá do věže a zkontroluje, zda jsou zvony v pořádku a zda je vyzvánění bezpečné. Poté se pořizuje nahrávka. „Snažíme se nahrávat v plenéru, tedy mimo věž, aby byl zvuk autentický, jak ho znají místní lidé. Ne vždy je to ale možné, protože nás mohou rušit auta, letadlo nebo třeba parta chalupářů, kteří se zrovna sečou trávník,“ vysvětluje.

Pro rozeznění zvonu je podle Jana Kopřivy důležitá hlavně pokora. „Chce to přistupovat s určitou pokorou, nebýt zbrklý a získat časem praxi a cit. Mnohem snazší je rozeznít velký zvon, protože ten nás tak nějak přirozeně vede. S menším zvonem je to obtížnější. Já vždycky dávám přednost tomu, aby vyzváněl člověk, který ke zvonu patří, protože ho důvěrně zná,“ vypráví.

Beseda o zvonech se zvonařem Michalem Votrubou (vlevo) a redaktorem Janem Kopřivou, který připravuje cyklus Hlasy jihočeských zvonů

Jakmile je vyzvánění nahrané, Jan Kopřiva zvon ještě měří, fotografuje, opisuje si nápisy pro dokumentaci. Nejstarší zaznamenaný zvon datoval kampanolog Radek Lunga do poloviny 13. století. „Nachází se v jednom nenápadném šumavském kostelíku. Pro nás byla velká radost tam ten zvon objevit. Má takový charakteristický tvar, vypadá jako homole cukru,“ dodává Jan Kopřiva.

Nahrávání zvonů může být ale i poměrně dobrodružné. „Například nedávno jsem se trochu zdržel ve věži, opisoval jsem nějaký nápis. Starosta, který mě tam pustil, si myslel, že už jsem dávno skončil, tak šel zpátky na úřad a já tam zůstal zamčený. Zkoušel jsem mu telefonovat, ale nebral to, volal jsem mistrovi zvuku, ale ten nemohl najít nikoho, kdo by mě vysvobodil. Tak jsem zvolil ten nejlogičtější postup - rozezněl jsem zvon. Pan starosta si ještě pěknou chvíli říkal, jak ten jejich zvon pěkně zní, než mu došlo, že to znamená, že jsem tam zůstal,“ vypráví s úsměvem redaktor Českého rozhlasu.