Jak křesťané reagovali na okupaci Československa

Německé jednotky vjíždí 15. března 1939 do Brna

V těchto dnech si připomínáme 80. výročí okupace Československa. Dne 15. března vstoupila německá vojska do Prahy a Československo přestalo existovat. Celý národ měl dvě volby: Buď se smířit se situací, anebo se jí aktivně postavit. A jak se s vyhrocenou situací vypořádali křesťané?

Po okupaci Československa se katolická církev rozhodně postavila za národní sounáležitost proti nacistickému režimu. Církevní hodnostáři se zúčastnili různých veřejných slavností, které symbolizovaly návraty k dějinné a kulturní minulosti českého národa. Jednalo se třeba o připomenutí 55. výročí úmrtí skladatele Bedřicha Smetany nebo o přenesení ostatků Karla Hynka Máchy na vyšehradský hřbitov. A jak říká historik a kněz Tomáš Petráček, za svou vlast se postavili věřící na všech úrovních.

Tomáš Petráček: „Mám na mysli jak kněze, řeholníky, tak třeba i některé kanovníky, tak i v řadách laiků, věřících, najdeme mnoho mužů a žen, kteří se velmi aktivně podíleli jednak na udržování vlasteneckého ducha, tak i na protinacistické resistenci. Také se přímo podíleli na odboji, ať už na odboji domácím, nebo byli účastníky zahraničního odboje. Třeba oba dva atentátníci na Heydricha byli aktivní členové katolického spolku Orel.“

Adolf Hitler na Pražském hradě, 15. 3. 1939

Na počátek okupace vzpomíná na archivní nahrávce Paměti národa farář František Šotola, který se narodil v roce 1928 a později se stal obětí komunistického pronásledování.

František Šotola: „Ze školních zážitků si pamatuji 15. březen – okupace Němci. Byla to právě středa. Ve škole se neučilo a učitelka celé dopoledne brečela. Ale my jsme šli a teď ty Němci s těma tříkolkama, ty mašinkvéry napřažený, projížděli. Začalo se chumelit, poletoval sníh a napadlo 23 cm sněhu. Dvacet stupňů mrazu kolem 20. března. Němcům zamrzaly motory.“

Dalším pamětníkem 2. světové války i pozdějších největších komunistických perzekucí byl pater Vnislav Fruvirt, který se narodil v roce 1923. V rámci projektu Paměť národa vyprávěl tyto vzpomínky.

Vnislav Fruvirt: „První nálet na Brno byl až někdy později. Taky zemřel jeden náš bohoslovec, tenkrát tuberkulóza byla vážná nemoc, a když to bylo v rodině, umírali mladí. Byli jsme na pohřbu v Králově Poli a právě ten den byl ten nálet na Brno. My jsme byli dopoledne, do Brna jsme se vraceli až večer. Dojeli jsme jenom šalinou na náměstí u kostela sv. Tomáše a museli jsme jít pak pěšky. Pak druhý den jsme zjistili, že tam byl nápis „časovaná bomba“. Tak jsme kolem toho domu šli a v deset dopoledne to bouchlo.“

Druhou nejpočetnější církví na našem území před začátkem okupace byla Církev československá husitská. Její pronásledování a resistenci v letech 1938 – 1945 velice podrobně zpracoval historik Martin Jindra v knize Sáhnout si do ran tohoto světa.

Martin Jindra: „V té knize je řada příkladů i takových silných lidských příběhů o tom, jak třeba věřící pomáhali i pronásledovaným Židům – nejen těmi obvyklými křty, jimiž nemohli zabránit platnosti norimberských zákonů, které platily na našem území, ale mohli třeba dopomoci k tomu, že ti lidé třeba mohli snáze vycestovat z protektorátu do zahraničí.“

Kniha Sáhnout si do ran tohoto světa

Co se týče Církve československé husitské, do domácího i zahraničního protinacistického odboje se zapojilo téměř 40 % jejích duchovních. Jedním z nich byl i Jaroslav Bendl.

Martin Jindra: „Jaroslav Bendl se na Sázavě zapojil i do odbojových aktivit, jednak rozšiřoval ilegální časopis Boj. Přes faru na Sázavě putovalo několik ilegálních pracovníků na další fary po Česku. Byl to i velice statečný kazatel, který už po atentátu na Heydricha z kazatelny na Sázavě hlásal, že lhostejnosti a lhostejným vděčí tyrani za to, že se drží. Takže na udání se potom o něj začalo zajímat gestapo. Diecézní rada ještě přeložila Jaroslava Bendla do Prahy – Vršovic, udělala takový poslední pokus na jeho záchranu, ale i přesto v Praze dostal předvolání do Pečkova paláce, kde už zůstal. Následně byl převezen do Osvětimi, kde v říjnu 1943 ve třiceti letech umírá na nemocničním bloku 10B.“

Historik Martin Jindra je i autorem knihy Česká pravoslavná církev od Mnichova po obnovu v roce 1945, kterou vydal Ústav pro studium totalitních režimů.