Ivan Mls: Pohlednice

Mám teď na mysli pozdrav klasického typu, tedy pohlednici z místa pobytu s takovým tím lakonickým sdělením, že vám svítí slunce, popřípadě že prší, že se koupete, lezete po kopcích, houbaříte, sportujete, chodíte po památkách nebo se jen tak poflakujete – zkrátka, že se máte dobře.

Jistě, řeknete mi, že poštovní pohlednice patří do pravěku prázdninové komunikace; dneska přece hodíme hned všecko na „fejsbuk“, pošleme esemesku, „vacapku“, zkrátka poinformujeme „onlajn“. Kdo by se namáhal s kupováním pohlednice, hledáním schránky a vším tím kolem, co patří k poštovním službám.

No, ale možná tím „onlajn“ přístupem sami sebe i své blízké o něco ochuzujeme. Nedávno se mi do ruky dostala škatule od bot po dávno zemřelé babičce, napěchovaná starými pohlednicemi. Babička nic nevyhodila a já díky tomu objevil kus dávno zapomenuté rodinné historie.

A tak jsem si po létech zrekapituloval, kde všude jsem jako dítě byl s rodiči na prázdninách, co babičce psala sestra z letních táborů, jaký jsem měl coby školák příšerný škrabopis, které kouty republiky prošmejdil můj děda, jak něžně můj táta oslovoval mámu, když s ní chodil, nebo jak krásně dokázal můj syn ve školních létech odbýt svůj prázdninový pozdrav.

Nehledě na to, že mnohé z pohledů jsou unikátními obrazovými dokumenty zachycujícími místa, kam dodnes jezdíme, ale která vypadají úplně jinak. A nebo na chlup stejně jako před lety.

Takže přemýšlím, že letos, kromě té „onlajn“ komunikace, z dovolené také nějaké ty pohledy pošlu. Byť to leze do peněz. Budu tím tak trochu psát svou soukromou historii. V té škatuli po babičce byly totiž pohledy i sedmdesát let staré.

Jakou životnost mají ty dnešní „fejsbukové“, „twitrové“ či „vacapkové“ pozdravy netuším, ale že by se jimi probíral někdo ještě za sedmdesát let a bavil se tím, o tom docela pochybuji.